Ta od Milana Moce zněla: „Před malou chvilkou jsem dostal velmi smutnou zprávu. Po velikém a statečném boji zemřela paní Ivanka Kozubová. Chotěbořské divadlo osiřelo. Čest její památce“.

Je to vlastně přesně čtrnáct dnů, co jsem u ní seděl v křesle a poslouchal její plány na nové divadelní představení Hlupák Danda. „Jo a nezapomeň,“ povídá mi, „kdybych v tom špitále umřela, tak nechci žádnej smutnej pohřeb. A taky chci, aby mi na parte dali tu písničku, co máme v představení Bouřlivé jarní tání, tu o tom mým srdci.“

Poslal jsem ji tenkrát s jejími myšlenkami na smrt do míst, o kterých se nesluší zmiňovat, a ji to nepochybně potěšilo. Ukrutnou srandu měla i z plyšového mamuta, kterého dostala do nemocnice s sebou, aby si pamatovala, že nesmí vyhynout.

Ivanka Kozubová byla člověk s velkým a ušlechtilým srdcem. Paradoxně to jí zradilo. Jsou lidé, kterým by se mělo umírání zakázat. Nebo aspoň omezit. Nedokážu toho o Ivance napsat mnoho, neumím psát nekrology a vlastně je ani psát nechci.

Ale ta písnička o ní něco říká, tak tady máte kousek z ní:

Mám srdce příliš velký
až leze mi ven z těla
dost potrpí si na výstřelky
co zamane si - dělá
Mám srdce příliš velký
radši se uteč skrýt
je větší než je zapotřebí
než aby dalo se s ním žít.