O práci novináře v zahraničí i o svém únosu promluvil před mladými novináři zcela otevřeně

Zdeněk Velíšek je a po řadu let zřejmě zůstane nejstarším reportérem, což je v jeho osobě cokoli jiného, jen ne nevýhoda. Michal Kubal je naproti tomu mladým a velmi šikovným novinářem, kterého veřejnost neprávem spojuje především s jeho únosem v Iráku. Přitom už v roce 2002 získal v Havlíčkově Brodě novinářskou Křepelku, ocenění pro nadějné mladé novináře.

Pár vteřin = dny práce

„Když přijedou novináři do Iráku nebo Afganistánu, první články dělají s taxikáři a portýry. Ti jsou najednou v rolích komentátorů, ale to není ono. Vy jako novináři musíte jet přímo na místo, kde se události odehrávají a být u nich. Televize jde oklamat mnohem hůř než tištěná média nebo rozhlas a za pár vteřinami, které večer diváci vidí na obrazovkách, jsou třeba tři čtyři dny práce a domlouvání,“ vysvětlil v úvodu.

Na české novináře se ve válečných zemích jako je Irák nebo Afganistán dívají domorodci celkem shovívavě. Z hlediska zahraničního zpravodajství tam jsou však ne ve druhé, ale ve třetí a čtvrté řadě.

„Práci nám ulehčují průvodci, ale ty nejlepší přeplatí Američané. Ti tam kazí ceny. Přijedou a platí 300 nebo 400 dolarů za den. Jenže tak to je, dobrý průvodce je základem všeho a je naprosto klíčový,“ prozrazuje klíč k úspěchu Kubal.

Průvodce má jasné úkoly: zajistit lidi, zná zvyky a chování, rozklíčuje jakékoli gesto, zefektivňuje práci a podobně. Jenže po nájezdu Američanů na ostatní zpravodaje občas zbývají takoví průvodci, kteří na každou otázku odpovídají otázkou: Proč ne? Průvodci se užívají i na Balkáně, kde se zpravodajové celkem jednoduše domluví sami.

„Na druhou stranu není na blízkém východě čeština tak profláknutý jazyk, takže na nás propaganda nemohla, i když jsme byli v reportáži kritičtí,“ pochvaloval si Kubal. Neméně důležitý je i zbytek týmu. Pokud jeden z členů udělá chybu, mohou to odnést všichni.

A jak se má takový zahraniční reportér podle Kubala chovat? „Měl by být milý, ne tlačit na nikoho, ctít místní kulturu, správně se oblékat, respektovat jejich zvyky, aby vůbec dostal šanci,“ řekl.

I přesto však byl Kubal v dubnu 2004 na šest dní spolu s kameramanem Petrem Klímou a redaktorem Vítem Pohankou unesen v Iráku poté, co je přepadli místní ozbrojenci. Už těsně po propuštění pochyboval reportér o tom, že je unesla banda zemědělců.

„Tenkrát nám šlo opravdu o život. Po roce mi volali lidi z rozvědky, že našli naše doklady v domě, kde byli mučeni a zabíjeni lidé. Zajali nás tehdy sice místní a rychle předali dál, ale další ozbrojenci vyjednávali se Zarkávím a měli jsme štěstí, že jsem pro něj tenkrát nebyli tak lukrativní zboží,“ jen nerad vzpomínal Kubal na možná nejhorší okamžiky svého života.

Podle svých slov však nikdy neuvažoval o tom, že by svůj příběh prodal novinám. „Nechci být celý život ten unesený, ať mě lidé posuzují podle mé práce. Byl bych rád, kdyby na únos lidé pomalu zapomínali,“ dodal s nadějí.

Svou kariéru výrazně odstartoval v roce 1998 v bývalé Jugoslávii, kam jel jako do země, kde tři roky nedošlo k vážnějšímu konfliktu. Jen co tam ale dorazil, stali se čeští vojáci terčem granátového útoku. Vyvázli s lehkými zraněními, ale pro Kubala to byl první velký krok na poli válečného zpravodajství.

„Nejsilnější zážitek jsem si odvezl ale asi z Makedonie, kde jsem poprvé v přímém přenosu viděl zemřít člověka. Tehdy se ve mně prala novinářská hyena s mladým nezkušeným klukem. Novináři jsou totiž hrozní hajzlíci,“ dodal sympaťák Michal Kubal na závěr.

Michal Kubal

reportér, od září 2003 působil jako vedoucí zahraničního zpravodajství ČT. Reportoval v Bosně a Hercegovině, Kosovu, Makedonii, Jugoslávii, Albánii, Pakistánu i Afganistánu. Je nositelem Ceny Ferdinanda Peroutky. Vystudoval Fakultu sociálních věd UK.