Třeba zrovna o prvním dnu školního roku rádio zpovídalo devadesátiletého dědečka, kolik kapesného dostával jako malý hošík. „Málo, pramálo. Padesátník na sobotu a neděli, a jak jsem si užíval. Zbylo na kino i s bonbóny,“ líčil starý pán.

Dnes kino přijde na stokorunu, mlsání podražilo jakbysmet.

Udržet děti na uzdě bývá nad lidské síly. Jedno chce drahý mobil, druhé prosí o trekkingové kolo. Jiné touží po fotoaparátu, tamto chce počítač. „Všichni už to ve třídě mají, jenom já ne,“ drásají rodičovská nitra malí vyděrači. „Šetři si z kapesného, připlatíme ti za jedničky, za úklid i za práce navíc,“ slibují rozumní rodiče.

Ti neprozíraví dětem dávají přemrštěné kapesné, aby se vykoupili z povinnosti pečovat o ratolest. „Běž si něco koupit a nezlob,“ slýcháme někdy kolem sebe. Děti, které mají všechno, jsou přesto někdy mezi spolužáky strádajícími chudáky.