Na počest pracoviště se cinkalo sklenkami perfektně vychlazeného sektu, pořádaly se bohaté rauty a desítky pánů v tmavých, dokonale padnoucích oblecích si potřásaly rukama.
Kolik z nich asi potřáslo rukama pozůstalých po obětech infarktů z minulých let? Kolik z nich si vůbec vzpomnělo na to, že právě včera při přepravě za nadějí možná někdo zemřel. Měl smůlu, kdyby ho potkal infarkt o den později, mohl žít. Kdyby dostal infarkt později, nebo kdyby centrum stálo o rok dřív.
Místo toho se ale stavěly nové hypermarkety a fotbalový stadion. Život je prostě otázkou priorit.
