Když paní s kosou vstoupí do našeho domu a začne obcházet postel někoho ze členů rodiny, mnozí z nás zažívají chvíle plné strachu a nevědí, jak se zachovat.
Nezbývá jim, než spolehnout se na léčebny dlouhodobě nemocných.
Ty sice umí utišit bolest pacientova těla, ale s bolestí duše pomoci nemohou. Místa lékařů zde dokáží nahradit pouze dobrovolníci z hospicových center. Denně sedí u lůžek umírajících, aby jim dělali společnost, denně se starají o truchlící rodiny, a to vše bez nároku na mzdu.
Tito lidé mají můj hluboký obdiv. A až budu jednou vědět, že můj čas se chýlí ke konci, budu si přát, aby někdo pohladil i mé unavené ruce a podepřel mě na poslední cestě.
Nechápu, že hospicová péče dosud není samozřejmostí, nikdo přece nechce odcházet ze světa úplně sám.
