Jaká je jejich běžná každodenní práce, jsme si mohli vyzkoušet ve společnosti hlídky městských strážníků v ulicích Chotěboře. A závěr? Někdy jim skutečně není co závidět.

Absolutní přednost

Půl osmé ráno na nejrušnějším přechodu v Chotěboři poblíž budovy Zdravotnické záchranné služby.

Dvoučlenná hlídka městských strážníků tady drží službu od půl osmé do osmi každý školní den. „Zajišťujeme hlavně bezpečnost přecházejících dětí, dospělí chodci by to měli zvládnout, i když u některých nemáme ten pocit,“ povzdychne si strážník Petra Šotkovská.

Vzápětí se ukazuje, že usměrňování provozu u přechodu je nutná věc. Někteří chodci považují svoji přednost na zebře za absolutní. Po chvíli debatování na chodníku by se klidně bez rozhlédnutí vrhli do vozovky skoro pod auto. Ještě že je to na záchranku kousek.

Chotěboř není Ostrava

„Pracovala jsem jako městský strážník v Ostravě. Pak jsem se přestěhovala na Vysočinu a chtěla jsem pracovat opět u městské policie. Chotěboř je jiná než Ostrava, tam je daleko víc problémů s udržením veřejného pořádku. Ale v Ostravě zase mají linku centra tísňového volání, kterou my nemáme. Ale i v Chotěboři je vypracovaný integrovaný záchranný systém. Není problém se operativně a rychle spojit se zdravotníky, hasiči i republikovou policií,“ vysvětluje Petra.

Jak říká, občas si na svoji adresu, coby žena v uniformě, vyslechne různé připomínky, ale jednat s ní z pozice síly si zatím nikdo nedovolil.

„Důležité je při zásahu zůstat nad věcí a nepouštět se do zbytečných diskusí. Řada lidí už naštěstí pochopila, že některé činnosti městské policie jsou nezastupitelné,“ prozrazuje Petra.

Když žena oblékne uniformu

Petra Šotkovská není jediná žena u chotěbořské městské policie.

Její kolegyně Alena Pospíšilová se přihlásila nejdřív ze zájmu a jak tvrdí, v téhle práci se našla a neměnila by.

„Já původně žádné ženy u městské policie nechtěl, ale svými schopnostmi mě přesvědčily, že se na tuhle práci hodí,“ přiznává narovinu ředitel Jiří Novotný. Podle Aleny Pospíšilové je žena u městské policie potřeba.

„Hlavně v případech, kde řešíme domácí násilí. Žena k ženě má přece jen větší důvěru,“ vysvětluje Pospíšilová. Šotkovská zase využívá svoje zkušenosti z Ostravy, kde pracovala čtyři roky na úseku odchytu. Společně s kolegou Václavem Voňkou se specializují na odchyt toulavých zvířat. V současné době má chotěbořská městská policie deset strážníků včetně ředitele. Dvoučlenné hlídky se ve službě po městě střídají po dvanácti hodinách.

Soužití kultur

Devět ráno a chotěbořská Dlouhá ulice. Ve dvou bytových domech tady žijí hlavně sociálně nepřizpůsobiví obyvatelé.

Strážníci sem chodí třikrát denně. Konflikty mezi temperamentním obyvatelstvem bytových domů a majiteli okolních nemovitostí zde dřív byly na denním pořádku, v poslední době se soužití dvou kultur alespoň trochu upravilo.

„Romové si sami zodpovídají za pořádek, naučili se využívat popelnice, respektovat aspoň trochu noční klid. Každý den se někdo stará o úklid domu. Pro tyto účely jsme jim připravili týdenní rozpis služeb, který pravidelně aktualizujeme. Je to však nekonečná práce, stále se opakující přesvědčování a domlouvání. Ale vyplácí se to. Když je zde klid a relativně čisto, místní to ocení,“ vysvětluje ředitel Novotný.

Teď strážníci moc spokojeni nejsou, popelnice jsou sice po okraj plné, kolem nich je uklizeno, ale uprostřed dvora stojí už několik dní autovrak, který by tam už dávno být neměl.

„Kde je majitel?“

„Asi pracuje,“ informuje jedna z obyvatelek. Jak tvrdí, majitel vrak už někomu prodal, ten se zatím neukázal, natož aby hromadu plechu uklidil. Ani pes pobíhající sem tam po dvoře se strážníkům nelíbí.

„Čí je to pes?“

Tak co s tebou? K nezastupitelným povinnostem chotěbořských strážníků patří odchyt toulavých psů. Končí v kotci v areálu společnosti Teles, kde čekají, jestli se o ně majitel přihlásí. Městští strážníci se o psí tuláky starají často lépe než vlastní páni.
Deník/Štěpánka Saadouni

„Můj,“ hlásí se neochotně majitel, pro kterého si strážníci došli až do bytu.

„Takhle volně pobíhat nemůže, zavolejte si ho.“

„On utíká pořád, už je starý a stejně neslyší.“

„Bohužel je váš a měl byste se o něho starat. V takovém případě vám musíme dát pokutu.“

„Klidně, víte kolik jsem jich už dostal?“

Strážníci se snaží majiteli domluvit, aby se o psa lépe staral nebo ho dal někomu, kdo o něj bude pečovat. Majitel souhlasně přikyvuje, ale zřejmě se nic nezmění nebo se při nejbližší příležitosti psa zbaví jakýmkoliv způsobem.

Děti s cigaretou

Městská policie Chotěboř se cíleně zaměřuje na prevenci sociálně patologických jevů a snaží se například přesvědčit mladistvé, aby se vyhýbali alkoholu a cigaretám.

„Přistižené mladistvé kuřáky a pijany oznámíme nejen rodičům, ale také řediteli příslušné školy a sociálnímu kurátorovi. Možná to někdo považuje za zbytečnou námahu, ale naučit mladistvé, že kouřit a pít se nemá, nepovažuji za zbytečnost. I kdyby si z toho pár jednotlivců vzalo ponaučení, je to úspěch,“ míní ředitel Novotný.

Kolem desáté dopoledne u chotěbořského strojního učiliště. Nad skupinkou učňů se vznáší dým, jakmile spatří strážníky, mizí dým i kuřáci. Šestnáctiletý mladík ale zmizet nestačil, cigaretu za zády neutajil. Když si strážníci zjišťují jeho osobní údaje, tváří se, jako když o nic nejde. To však ještě netuší, že jeho chování bude mít dohru.

Toulaví psí sirotci

Kotce u společnosti Teles. Odchyt volně pobíhajících psů, na které si obyvatelé Chotěboře často stěžují, patří k pravidelným a nezastupitelným povinnostem chotěbořských strážníků. Pro tyto účely si pořídili speciální vybavení, včetně uspávací pušky.

„Průměrně odchytneme šest psů měsíčně. Umístíme je v kotci a čekáme, jestli se majitel ozve. Když to do určité doby neudělá, odvážíme zvířata na veterinární kliniku do Pardubic, kde je útulek,“ říká Šotkovská. V současné době je v kotci pes jen jeden. „ Čistotný, je vidět, že byl zvyklý žít v domácnosti. Buď se zatoulal, nebo se ho majitel zbavil. Nikdo se o něj nepřihlásil,“ lituje strážnice psího bezdomovce.

O ubytované psy se strážníci starají možná lépe než vlastní majitelé. Pravidelně je krmí a v mezích možností i pravidelně venčí.

V autě si ustlali

Za dopoledne zkontrolovala dvoučlenná hlídka Petra Šotkovská s kolegou Václavem desítky ulic.

Pro příznivce sedavého jednotvárného zaměstnání zřejmě práce městského strážníka nebude to pravé. Hlídka zjistila několik případů špatného parkování, nepořádek na veřejných místech, poškozený plot u stadionu, obhlédla rozpadlou halu za městem, kam se chodí pokoutně bavit místní mládež.

Objevila také několik dlouhodobě odstavených autovraků. V jednom si majitel dokonce rozestlal peřiny. Když ani po výzvě vozidlo z chodníku neodstranil, nasadili mu zástupci zákona botičku.

Strážníci zkontrolovali i aktivitu odsouzených, vykonávajících veřejně prospěšné práce. Město dalo této činnosti zelenou a ukazuje se, že to byla správná volba.

„Uniforma má u odsouzených větší autoritu. Když dělají práci špatně, jsme nekompromisní a odpracované hodiny jim nepotvrdíme,“ zdůrazňuje ředitel Novotný.

Končí tolerance

Dohlížet na pořádek a správné parkování v centru je kapitola sama o sobě. „Obyvatelé Chotěboře nás kritizují, že na ně schválně číháme, abychom je mohli pokutovat, ale když někdo na tom samém místě dělá jeden přestupek za druhým, nemůžeme zavírat oči,“ povzdychne si strážník Šotkovská.

Následující události jí dávají za pravdu. Špatné parkování před vyznačeným přechodem v menší vzdálenosti než pět metrů je v Chotěboři snad tradicí.

„Ve městě je s parkováním problém, ale pravidla mluví jasně. Když jedno auto zacloní výhled na přechod, druhé může srazit chodce,“ vysvětluje Šotkovská. Aby policie ušetřila motoristům starosti, nastříkal ředitel Novotný osobně na obrubníky varovné značky, kde končí pětimetrová tolerance. Zbytečně.

Aspoň pro majitelku luxusního auta před drogerií. „Vezu zboží, teď počítám kasu. Musíte počkat,“ prohlašuje sebevědomě.

Ani slovo o tom, že se za porušení předpisů omlouvá a auto přeparkuje. Když má zaplatit pokutu, tvrdí, že nemá peníze.

„Já tady stojím vždycky, vezu maso, kdo se s tím má tahat?“ omlouvá špatné parkování v protisměru řidič Avie. „Jenom jsem si na chvilku odskočil,“ brání se řidič Citroenu s brněnskou značkou.

Být strážníkem? Toť otázka

Co nejvíc ztěžuje práci městským strážníkům?

Za ono dopoledne jsme zjistili, že je to hlavně zbytečné papírování, lidská arogance, neochota, nejapné výmluvy, nerespektování zákona, ignorování dobře míněných rad, domluv a podceňování nebezpečných situací. Přesto se strážníci nenechávají odradit a snaží se stále zdokonalovat.

„Nechali jsme natisknout pro strážníky osobní vizitky s přesným rozpisem ulic a čtvrtí, které mají na starost. Každý rajón má svého strážníka, každý obyvatel kterékoliv čtvrti se nemusí obávat svého strážníka zavolat a požádat o radu nebo pomoc. Je to zase další krok, jak se přiblížit občanům nejen ve smyslu represí,“ říká závěrem ředitel Novotný.

Jedno dopoledne v kůži městského strážníka. Líbila by se nám taková práce? To je otázka.