Jako třiadvacetiletý mladík se v červenci roku 1949 dostal do pracovního tábora s názvem Eliáš na Jáchymovsku. Důvod? Politické přesvědčení. „Byl jsem ve skupině, která bojovala proti komunismu. Snažili jsme se veřejnost upozornit na to, jakou hrozbu tento režim představuje,“ vysvětlil důvod zadržení Zdeněk Papoušek.
V zajetí strávil dva roky. „Naštěstí jsem nemusel pracovat v dole. Dělal jsem na povrchu, kde se upravovala uranová ruda. Pracovali jsme na tři směny,“ vzpomíná.
V pracovním táboře bydleli vězni v domcích po německých zajatcích. „Tam, kde jsem byl ubytovaný já, nás přespávalo asi čtrnáct. Palandy tam byly po třech nad sebou. Ležel jsem na té horní. Když jsem poprvé ulehl a podíval se na strop, nemohl jsem uvěřit svým očím. Všude byly samé štěnice. Po čase se jejich počet podařil chemickými postřiky minimalizovat, ale pořád jsme je tam nacházeli,“ vybavuje si nepříjemné chvíle v pracovním táboře Zdeněk Papoušek.
Život v Eliáši nebyl jednoduchý. „Byli tam dost ostří hoši, kteří nás hlídali. Řada z nich člověka zmlátila za sebemenší provinění,“ podotkl.
Ne všichni strážci ale byli stejní. „Byly tam i světlé výjimky. Někteří se nám snažili pomoci,“ uvedl Zdeněk Papoušek.
„Vzpomínám si na jednoho. Jezdil za rodinou do Prahy. Vždy, když se chystal na cestu, přišel za námi, abychom mu dali dopisy pro své nejbližší. Dopisy do schránky dostávala sestra mého kamaráda, moje nynější manželka, a ta je následně rozdávala adresátům,“ dodal.
Z pracovního tábora byl Zdeněk Papoušek propuštěn v únoru 1951.
