Otázkou je, zda tímto způsobem dokážeme oslovit generaci, která už socialismus nezažila. Někdy mám totiž obavu, aby jejich přístup nebyl stejně cynický, jako ten náš k hrdinským příběhům bájných ruských vojáků ve válečných filmech, na které jsme chodili povinně se školou.
Myslím, že minulost by se měla reflektovat nejen umělecky, ale i racionálně. Každý ten příběh má přece své konkrétní aktéry.
Kolik z těch, kdo někoho trýznili, ponižovali, posílali do lágrů a na smrt, pronásledovali, omezovali, vyhazovali ze škol, špiclovali a udávali, bylo už potrestáno? Vždyť lidí, co se zapletli s režimem a škodili jiným jen proto, aby měli snazší život, nebyly desítky, ani stovky, a bohužel ani tisíce. A kolik jich už toho, co dělali, veřejně litovalo? Každý odhalený se přece dostal na seznam spolupracovníků StB omylem.
Znám desítky konkrétních obětí a vím, co se jim dělo. Tak bych ráda poznala i ty, kdo jim to způsobili. Pomůžete?
