„My jsme žádnou slávu nechtěli, ale syn Jarda žije s rodinou v Bruselu a říkal, že když už se v našem rodě dožije někdo sto let, tak to za oslavu stojí. A tak jsme s tím spojili naši zlatou svatbu,“ říká těsně před obřadem „ženich“ Jaroslav Malý.

Na jeho usměvavé ženě je patrné dojetí, kapesník z ruky téměř neodkládá a tak ji manžel tiše uklidňuje: „Neplač, vždyť si mě nemusíš znovu brát.“ Přesto se ani on neubrání vzpomínkám na 15. říjen roku 1957, kdy se jejich tajná svatba uskutečnila.

Tajná svatba

„Ani jeho maminka, ani moji rodiče nechtěli, abychom se vzali, protože jsem o sedm let starší a mysleli, že nám to nedopadne. A vidíte, vůbec na létech nezáleží, máme se rádi pořád. Já při mužovi omládla a on trochu ustaral,“ vzpomíná na tajný obřad paní Jarmila. Prstýnky, které si tenkrát vyměnili, si znovu – trochu zvětšené - nasadili i v sobotu.

Ze zlaté svatby Jaroslav Malý trému nemá. „Jen nevím, jak dopadne svatební noc,“ vtipkuje. Když rekapituluje uplynulých padesát let s jednou ženou, nevzpomíná si na žádné velké krize ve vztahu. A recept na spokojené manželství?

„Myslím si, že to chce velkou dávku kompromisů a vzájemné tolerance. A to strašně mladým schází. Pohádají se kvůli maličkosti a druhý den se rozvádí. To přece nejde,“ dodává.

Manželé se poznali v práci v Kosmonosích a po roční známosti se tedy vzali. Pak se přestěhovali do Chotěboře, kde oba pracovali v Chotěbořských strojírnách.

„Vím, že stručný životopis nedokáže vystihnout padesát let společného života, kde se střídala radostná období s těmi, které byly plné starostí. To, že tady dnes jste, znamená, že jste si dokázali být vždy oporou,“ dojatě četla svůj projev místostarostka Jana Tomášková a poděkovala jim za příkladný rodinný život.

Maminka Jaroslava, paní Anna, se narodila v roce 1907 v Ivanovicích na Hané, pochází se sedmi sourozenců, a neměla lehké dětství. V 1. světové válce jí padl tatínek. Na Hané žila do roku 1997, kde se od roku 1983 starala sama o dům i zahradu. Pak si ji vzali manželé Malých do Chotěboře, kde má svou místnost a kde o ni starostlivě pečuje její snacha.

„Ještě před třemi lety s námi chodila do lesa, v devadesáti sedmi letech tahala dřevo. Celý život prakticky dělala, jako malá u sedláka, ve sladovně, kde tahala padesátikilové pytle, v JZD a až do osmdesáti let pracovala. Na ty roky nemá téměř žádné choroby, na rozdíl od nás,“ prozrazuje její syn Jaroslav.

„Jsem moc ráda, že jí mám. Kdyby jí nebylo, tak bych asi podlehla tomu, že mě bolí kolena, klouby, záda. Takhle ráno vstanu a nemůžu naříkat, musím jít obstarat babičku a mezi tím mě to přejde. Říkám si, že když babička je tak odvážná a všechno překoná, že přece já nemůžu naříkat,“ říká o své tchýni Jarmila.