Odsouzené ženy si často svůj vlastní příběh přikrášlují, své činy omlouvají a neradno jim věřit každé slovo. Jenže holé konstatování druhé ženy, že šla do loupežného přepadení s otcem a přítelem, vás prostě dostane.

Babička se k vnučce nehlásila

Čtyřiadvacetiletá Tereza sedí 2,5 roku. Celkem ale ve Světlé prožije šest let. Doma má tříletou holčičku, které bylo pět měsíců, když mamku zavřeli.

„Přepadnout převoz peněz do banky byl nápad mého otce, ale vloudila se chybička. U soudu jsme šli proti sobě, dnes s ním mám ovšem lepší vztah než s matkou. Nepřipadám si zneužitá. Kdybych tenkrát do toho jít nechtěla, nešla bych,“ přiznává.

Vězení pro ni není tak hrozným trestem jako to, že se se svou dcerou seznamuje jen při návštěvách. Děvčátko dnes sice žije rok u Tereziny matky, ale babičce trvalo dlouhé dva roky, než si vnučku z kojeneckého ústavu vzala. „Nechtěla se mnou mít nic společného,“ vysvětluje Tereza.

Chtěla ho zabít

Třiačtyřicetiletá Tatiana původem z východního Slovenska měla v Praze manžela a pět dětí. Pak se s ním rozvedla a našla si přítele. Dnes si odpykává pětiletý trest za pokus o jeho vraždu, později čin odvolací soud překvalifikoval na těžké ublížení na zdraví. „Trápil mě, ale byla jsem rychlejší,“ prohlašuje bez rozpaků.

Nic nechybí Tatianě tolik jako její děti, o které se nyní stará její bývalý manžel. A přítel, kterého málem zabila? „Před týdnem jsem od něj dostala moc krásný dopis, že mě pořád miluje a že je odhodlaný na mě těch pět let čekat. Jenže já už o to nestojím,“ uzavírá.

U Ireny paradoxy téměř chybí. Vraždila, a to dokonce dvakrát. Dostala výjimečný trest jednadvacet let. Dnes je v půlce a staví se do role polepšené ženy, odhodlané žít po odchodu z věznice dobrý život a společnosti i rodině trápení vynahradit. Do basy se dostala v pouhých dvaceti dvou a půl letech. „Lituju toho, dneska bych volila jiné cesty. Přičítám to na vrub i špatným přátelům, kteří na mě měli vliv,“ tvrdí s tím, že se snaží vzdělávat a dbát o sebe.

Upřímné naděje?

„Začala jsem studovat obchodní akademii. Školné mi hradí rodiče a škola mi posílá testy, které vyplňuji a posílám k opravení zpět,“ nastiňuje způsob studia. O tom, že dostala nedávno jedničku z němčiny a angličtiny, pomlčí.

U takto závažných činů mohou odsouzené požádat o podmínečné propuštění ve dvou třetinách trestu. Irena to tedy může zkusit zhruba za tři roky. I kdyby se dostala na svobodu, bude za sebou mít dlouhých třináct let ve vězení. Spousta věcí se změnila, svět udělal další mílový krok a ona u toho nebyla. Nebojí se? Ne. Má štěstí – své rodiče.

Přesto se nemůžu ubránit otázce: Co by bylo, kdyby? „Napadá mě to, ale kdo může s určitostí říct, že by se stalo právě to a to? Rodičům jsem utekla ze střední, nic jsem pořádně neuměla. Ve vězení jsem měla šanci zastavit se a podívat zpět. Snad mě to někam posune,“ doufá a já přemýšlím, jestli je její naděje upřímná, nebo ji jen hraje.