Její dávné studium na Střední umělecko průmyslové se jí tu tu také dost hodí.

„Když si můžu vybrat, radši si sednu k počítači a něco vymýšlím, než bych šla vařit knedlíky,“ říká Jaroslava Doleželová. Zpočátku působí téměř nemluvně, ale to je jen zdání. Povídá se s ní příjemně, i když se stále ptá, proč by zrovna ona má být v novinách.

Na Havlíčkobrodsko se kdysi vdala a pracovala v propagaci v Pleasu i jinde. Chvíli se po revoluci živila reklamou, pak s tím sekla a šla do knihovny. A nikdy nelitovala.

Knihovna totiž někoho s výtvarným cítěním potřebovala. Rok co rok pořádá řadu výstav, a tam je ruka výtvarně vzdělaného člověka potřeba. Naposledy oblékala knihovnu do básniček.

Jaroslava Doleželová pracuje v půjčovně, v oddělení pro handicapované i na dětském a nově i v hudebním oddělení.

„Důchodem se vůbec nezabývám, nemám na to čas. Přestěhovali jsme se z Brodu na venkov a přebudováváme domek. Chápu toho, kdo pracuje těžce fyzicky nebo má zdravotní obtíže, že se do důchodu těší. Já si ale potřebuji pořád cvičit mozek a přemýšlet,“ říká.

Mezi mladými

A tak na vsi začala pořádat i dětská setkání a nejraději by tam hned založila i miniknihovnu. Prý jí pomáhá i to, že je neustále mezi mladými – v knihovně i doma, kam se za jejími syny stahují jejich přátelé.

Ani knihovna se jí zbavit nehodlá. „Jsme rádi, že ji tu máme,“ říká ředitelka Veronika Peslerová. Tím knihovna v praxi uvádí to, co učí v Univerzitě volného času. Odchodem do důchodu život nekončí!