Na Vysočině jinde nevídaná soutěž o Nejlepší kysané zelí málem skončila patem

Cože, ptáte se? Ano, unikátní a jinde na Vysočině nevídaná soutěž o Nejlepší kysané zelí se v Lipnici konala už po šestnácté!

Tradice se vyklubala z obyčejné hospodské hádky, když se čtveřice pánů u piva začala dohadovat, kdo má lepší zelí. „Druhý den přinesli každý sklenici zelí, ochutnávalo se, vyhrál to nějaký Škarabela, nakonec jsme se opili a dohodli, že to byl nultý ročník a příští rok to uděláme zas,“ vzpomínal na začátky hlavní organizátor Stanislav Vaňkát.

Oldřich Tejkal hádku pamatuje, byl jedním z těch, kdo se hádali, a od té doby se soutěže účastní rok co rok. „Byl jsem jednou druhej, jednou třetí. Zelí si dělám sám, většinou tak třicet až padesát kilo. Jedí ho všichni, bereme si ho i k televizi,“ řekl a prozradil část receptu: vinný list, jablko, někdy křen. Podle něj záleží na naložení, našlapání a místě, kde mákysat.

Soutěž o Nejlepší kysané zelí v průběhu let, kdy se účastnilo třeba taky dvaatřicet soutěžících, dostala jasná pravidla.

„Kdo přinese zelí, stává se zároveň i porotcem. Nehodnotí se ale zelí pod jmény, nýbrž pod čísly. Všichni se snaží to svoje poznat a dát mu třeba nejvíc bodů, ale stejně nakonec vyhrává vždycky to nejlepší,“ tvrdí další pořadatel Petr Matějka.

Červené zelí diskvalifikováno

Trojici mužů, kteří tradici drží už po řadu let, doplňuje Josef Časar. Ten příliš nemluví, zato obratně vyškrabává udusané zelí ze sklenic a rozděluje ho na plastové talíře.

„Chtěli jsme začít s ochutnávkou dřív, ale letos se nám sešlo hodně soutěžících,“ vysvětluje. Do dveří strčí hlavu ještě mladý muž a ptá se: „Ještě můžu zelí přinést, není už pozdě?“ Ale jo, proč ne, odpovídají mu organizátoři. Se vzorkem zelí tohoto opozdilce jich mají celkem jedenadvacet. Ještě jedna sklenice se krčí pod stolem, ale zúčastnit se nemůže. Zelí je v ní totiž červené.

 

Jeden rozhodčí nepřišel a byl z toho pat

Zelí je na talířích a může se jít losovat. Každý účastník si vybere číslo, ale nedozví se jaké. Pod ním pak soutěží jeho zelí. V nářaďovně, kde je zelí před soutěží připraveno, se vymění jména soutěžících za čísla a může se začít.

„Jsem z Polabské nížiny od Kolína, a to je výhoda. Svůj recept mám od babičky, ale do zelí nedávám žádné zvláštní přísady, kmín, pepř, cibuli. Prý se po něm má i hubnout, ale já na to nevypadám,“ směje se dobře rostlý Vladimír Huml.

Kolem stolu uprostřed sálu se vyrojí jedenadvacet lidí včetně několika žen. Muži ovšem vedou, i když ne všichni ho osobně dělali.

Ochutnávají, nemluví, zajídají sousta sýrem a loveckým salámem, hudba hraje a diváci mají o podívanou postaráno. Po čtvrt hodině je rozhodnuto. Každý soutěžící napsal na kartičku ke třem prvním místům po jednom čísle zelí.

Spočítáno je rychle, a toho, čeho se organizátoři nejvíce obávali, se splnilo. Rozstřel! Zelí číslo 15 a 17 má stejný počet bodů a dělí se tak o čtvrté místo. K tomu ale patří cena útěchy, a tak organizátoři svolávají všechny účastníky zpět už jen ke dvěma talířům, aby zvolili vítěze.

Jeden se nedostavil a právě on může za volební pat, podobný tomu vloni v poslanecké sněmovně. Deset hlasů bylo pro patnáctku a deset pro sedmnáctku. Nedá se nic dělat, ceny útěchy budou dvě.

Absolutní vítěz je však pouze jeden. A hádejte – kdo? Ano, ten, kdo přinesl zelí na poslední chvíli: dvaadvacetiletý Jan Miklica. „Šel jsem z práce a myslel jsem, že to začíná dřív. Přišel jsem se tedy nejdřív zeptat a pak pro zelí rychle domů skočil. Zelí dělá máma. Samozřejmě jsem tak trochu doufal, že by mohlo vyhrát, jinak bych ho sem nenosil. Mamka ho prostě dělá dobře,“ řekl nový majitel velkého skleněného poháru.

Zábava v sále už se rychle uvolňuje, hudba hraje, ke stropu stoupají obláčky kouře a mužské osazenstvo čeká další hřeb večera: dámský striptýz. Ženám je rok co rok slibován mužský, ale prý i letos objednaný pán onemocněl… Tak zase za rok.