„Miloš chtěl být už od dětství námořníkem, vždycky o tom snil,“ vzpomněly si na nedávném srazu absolventů přibyslavské školy jeho spolužačky ze třídy Hana Švorcová - Kasalová a Marta Slížová - Wenzhöferová; obě ho neviděly 45 let. První totiž zavál osud do Prahy a druhou až do Bratislavy.

Po loďařské maturitě v Děčíně Miloš Dočekal odjel do Hamburku a tam v přístavu začínal od píky: vázal lana, drhnul palubu a natíral bortu.

Když po několika letech praxe složil kapitánské zkoušky, nic mu nebránilo brázdit oceány. Ale dlouhé stuhy řek jsou prý zajímavější než širá moře, a proto dal přednost západoevropským veletokům. Jejich vlny brázdil déle než 40 let, a právě v těchto dnech u německé rejdařské společnosti absolvoval poslední plavbu.

Na 100 m dlouhém tankeru vezl, jako už mnohokrát, z mořského přístavu kerosin. Zodpovědnost kormidelníka při transportu leteckého petroleje je mimořádná, vždyť kapalné palivo pro pohon turbinových leteckých motorů má bod vzplanutí pouhých 30°C.

Když Miloš Dočekal před několika dny odcházel z kapitánského můstku, vzpomněl si na horní Sázavu, kterou byl pokřtěn: „V Poříčí jsem jako kluk usedal do dědečkova sudu, pádloval v něm po řece od jezu k jezu a doma četl o námořních pirátech.“

Svůj dětský sen dokázal naplnit - od výučního listu až po zasloužený důchod. Těší se, že při penzi se bude nyní z Děčína častěji vracet na Českomoravskou vrchovinu.

Při poslední cestě do rodného města přivezl rodinné album. Nejzajímavější snímky v něm jsou z konce války. Fotografie pořídila jeho maminka nejlevnějším bakelitovým přístrojem.

„Byla chudou švadlenou, ale vášnivě ráda fotografovala. Pro dobrý záběr se nebála vylézt na strmou střechu a na konci války riskovala, když se snažila zvěčnit obrněnou techniku, kterou na přibyslavském náměstí kvapně opouštěli prchající hitlerovci,“ vzpomíná na zálibu již nežijící matky její syn. Odvahu nebát se a jít do světa zřejmě zdědil po ní.