„Když přijdu do chalupy v dubnu, odkážou mě na podzim, a když přijdu v září, řeknou, že ještě topit nezačali. Nejvíc práce mám proto kolem Vánoc a silvestra!“

Když v jedné ze třiceti vesnic, kam pravidelně zajíždí, zaparkuje, hned se rozkřikne, že přijel:
„V některých chalupách neotevřou, že si vymetají sami, v jiných zase mají svátek a uvaří horký čaj. Rádi si popovídají a loučí se slovy, ať zase přijdu,“ říká muž, který své nejbližší profesní kolegy má už jen v Chotěboři, Uhelné Příbrami a Ledči nad Sázavou.

I když odborné vymetání komínů u nás, na rozdíl od západní Evropy, není povinné (tam se kominík, kterého pan domácí nehodlá dvakrát do roka vpustit na střechu, vrátí s policejním doprovodem), zdražení plynu kominické řemeslo poněkud vzkřísilo. I tam, kde mají plyn, raději topí uhlím a dřevem.
Černý havelok Jaroslava Vody za sezonu ztěžkne mastnými sazemi.

Žádný vizír by ho nevypral, na jaře mistr hodí pracovní oděv do kamen. Pod režný oblek ještě navléká tepláky, ty jsou dodatečným filtrem špíny.
Ruce, ať drhne sebevíc, zůstávají černé. Jen v nemoci měl dlaně bílé jako pan farář.

Psy si pamatuje všechny

Když se vrátí domů pozdě večer, ptá se ženy, zda se má vykoupat, vždyť ráno zase půjde. Ale to jen tak žertem.
Lidé se pro štěstí chytají za knoflík a ptají se: „Kdy k nám přijdete?“, on však odpovídá: „Kam mám přijít?“ a omlouvá se, že při nejlepší vůli nemůže hned každého zařadit pod konkrétní popisné číslo.

Zato psy si pamatuje všechny. „Víte, já nemám špatnou zkušenost s tzv. bojovými plemeny. Už jsem třeba vymetal s bulteriérem pod paží a neublížil mi, ale několik malých oříšků mě pokousalo,“ směje se člověk, který se celou zimu dívá na svět z výšky.