Téměř patnáct skupinek – tři dětští králové a jeden dospělý – se za chvíli rozeběhne od domu k domu po Přibyslavi a okolních obcích rozdělených kvůli sbírce na třicet úseků. Ještě poslední informace od Michaela Omese, skauta a místostarosty, a koledníci dostávají před cestou požehnání od kněze Zdeňka Kubeše.

Letos bez houslí
Tak a vyrážíme: jedenáctiletá Anička, devítiletý Vítek, sedmiletá Kristýnka a Michael Omes s manželkou. Všichni řádně zachuchlaní do šál, čepic a rukavic. „Loni jsem nosil housle a hrál na ně. To bylo pěkné, ale letos by mi asi umrzly ruce,“ říká Michael a rozděluje mezi děti zapečetěnou pokladničku.

Zvoníme hned u prvního domu u fary. Věra Stejskalová s úsměvem poslouchá začátek písně My tři králové… a do pokladničky pak vhazuje bankovku. „Myslím, že je to dobrá tradice. Pomáhá lidem a my jsme na ni každý rok připraveni,“ říká. A jdeme dál. Čeká nás Bechyňovo náměstí a dlouhé ulice Husova a Pecháčkova.

Už po pár zazvoněních na domy cítím chlad i přes kožené rukavice. Dětem pomalu červenají nosánky a mrzne brada. A to nechodíme déle než 20 minut. Přesto mě napadají myšlenky na teplý grog, podvlékačky, kožich a kamna.

Čekání je horší než chůze
Kdyby alespoň člověk pořád chodil, nejhorší je čekání před domy. Lidé na náměstí bydlí většinou v prvním patře, a tak déle trvá, než sejdou dolů, většinou si nevezmou při první cestě peněženku, a tak nám zavírají před nosem a my čekáme další dlouhé minuty, až přinesou peníze. Nevadí, děláme to pro dobrou věc a jsme vděční, že lidé do kasičky přispívají. Ale promrzlé koledníky tohle vědomí v té kruté zimě asi příliš nezahřeje.

Michael Omes už asi po dvacáté opakuje: „Dobrý den, přišli jsme s Tříkrálovou sbírkou, pokud byste chtěli něco přispět.“ S odmítnutím jsme se setkali během hodiny a půl jen jednou, a to proto, že obyvatelé jednoho z domů byli nemocní a nechtěli jít ven.

Častěji byli na koledníky připraveni s penězi v ruce, ale bylo na nich vidět, že koledu ani moc slyšet nechtějí a těší se, až za námi a mrazivým větrem zabouchnou dveře. „Kdo chodí po bytovkách, tomu je lépe,“ prohodí Blanka Omesová. Děti téměř nemluví, zpívá se jen občas, hlas totiž přimrzá v hrdlech a zima všechny nutí šetřit energií. „Obejdeme náměstí a děti pošleme domů. Zbytek zvládneme sami. Je příliš velká zima,“ říká Michael s pohledem upřeným na prokřehlé tři krále.

Čaj i cukroví
Už se chystáme, že se půjdeme ohřát čajem na faru, když tu nás obyvatelé jednoho domu na náměstí zvou nekompromisně dál, do kuchyně, k teplým kamnům a horkému čaji. To je blaho, jaké jsem už dlouho nezažila. Z promrzlých rukou mohu konečně sundat rukavice, čepici ale neodkládám, takový hic mi ještě není. A paní domu nás hostí jednohubkami, cukrovím, musíme se ještě vyfotit u stromečku na památku.

Dobří lidé s chápajícím srdcem ještě nevymřeli. Už vím, jakou oběť přináší dobrovolníci o Tříkrálové sbírce, když ve většině obcí a měst republiky obchází v lednovém počasí nezištně domácnosti. A slibuji, že až přijdou příští rok k nám, budu pro ně mít připravený čaj a něco na zub.