Přivstali si a spěchali, aby na tajemném místě byli dřív, než se zvedne ranní mlha. „Trosky hradu jsou v mlze ještě strašidelnější než za sluníčka,“ libuje si Hana Švorcová. Atmosféru zimního jitra v širokém meandru Losenického potoka si přijela vychutnat s maminkou a dcerou až z Prahy. Dodává, že zvláštní génius loci tohoto místa vynikne nejvíc v pološeru, před ranním rozbřeskem, když se nad pahýly kamenných zdí válí chuchvalce mlhy.
Hrad byl založen počátkem 14. století pro ochranu obchodní cesty mezi Žďárem nad Sázavou a Německým Brodem na protáhlém, až 115 metrů dlouhém skalnatém ostrohu. Jméno nese podle erbovního znamení Ronovců - zkřížených ostrví, jejichž německé pojmenování je rone.
Za tažení proti husitům a jejich masakr v Chotěboři v roce 1421 byl hrad při obléhání Přibyslavi 7. října 1424 vypálen. V roce 1463 jej získal ženitbou Viktorin z Kunštátu a Poděbrad. I když hrad uvedl zpátky do obyvatelného stavu, z kronik je zřejmé, že od roku 1538, tedy nejméně 470 let, chátrá.
Omítka stále drží
Zajímavý je však stav omítek. Už pět století jsou nezastřešené zdi vystaveny větru, dešti a mrazu, malta však drží jako příslovečná luterská víra na Těšínsku.
Sobotní mlha se pomalu zvedá, když přicházejí další návštěvníci - olomoucká studentka španělštiny Natálie Peňová a její anglický přítel Nik. „Oceňujeme, že hrad je veřejnosti přístupný, i když se nachází v soukromé oboře,“ říkají svorně. A skutečně - majitel obory ctí tzv. věcné břemeno a nikomu nebrání, aby se na romantické místo podíval. Žádá jen, aby každý za sebou uzavřel vstupní bránu, neplašil zvěř a chodil pouze po vyznačené stezce.
