Přehlédnout je nelze třeba v kostele v Přibyslavi, na přibyslavské faře, zámku, starém špitálu nebo v městském znaku. Podobně je tomu u znaků Žďáru nad Sázavou a Nového Města na Moravě. V Havlíčkově Borové je tento erb vytesán v kameni špejcharu už 315 let.

Z jeho rozhodnutí se nesměl do Přibyslavi přistěhovat nikdo, „leč by prve víru svatou katolickou římskou přijal“. Ani
v Přibyslavi nebylo dovoleno číst „kacířské“ knihy a přijímat podobojí.


Tolik znaků s vinařskými nástroji v drsném kraji, kde se víno nerodí a vinici nenajdeme, se člověku neznalému historie může jevit poněkud nepatřičné. Dokud nepozná, že ono náčiní bylo součástí erbu pobělohorského gubernátora Moravy, jehož majetek sahal až do východních Čech.

Právě o tomto muži vyšel před Vánocemi obsáhlý životopis. Napsal ho historik Moravského zemského archivu v Brně Pavel Balcárek pod titulem Kardinál František Ditrichštejn.

 

Vychovali jej jezuité

František Serafinský z Dietrichsteinů se narodil v roce 1570 v Madridu (jeho dědeček z matčiny strany byl správcem Sardinie), vychovali jej jezuité ve Španělsku a Itálii, na papežovo i císařovo přání byl už ve svých 29 letech zvolen olomouckým biskupem. Po bělohorské porážce ho Ferdinand II. jmenoval gubernátorem Moravy.

Z majetkových konfiskací mu věnoval obrovské jmění a další kardinál skoupil. V roce 1622 zapověděl nekatolickým farářům duchovní správu na svých panstvích a násilně rekatolizoval zemi.

Z jeho rozhodnutí, vydaného v Brně 4. dubna 1631, se například nesměl do Přibyslavi přistěhovat nikdo, „leč by prve víru svatou katolickou římskou přijal“. Ani v Přibyslavi nebylo dovoleno číst „kacířské“ knihy a příjímat podobojí.

 

Rodový majetek nelze dělit

V roce 1624 byl Ditrichštejn povýšen do knížecího stavu a v roce 1636 zemřel. Smrt v biskupském domě v Brně přišla z rozčílení nad příkořím Habsburků, jimž celý život sloužil, ale později byl překážkou další absolutizace jejich moci. Pohřbili ho do krypty olomoucké katedrály, rakev však byla později nalezena prázdná…

Čtenář z Vysočiny si v Balcárkově životopise všimne pasáže o tom, jak si kardinál dva roky před smrtí ze svých statků vytvořil rodový primogeniturní fideikomis, v jeho době zvaný kardinálský, to znamená, že majetkový komplex nesměl být droben a držet ho směl pouze jeden člen rodu.

Týkalo se to i dvorů, polností a lesů v Přibyslavi, Novém Městě na Moravě, Polné, Žďáru nad Sázavou. V souladu s tím se jediným dědicem stal synovec, kníže Maxmilián Ditrichštejn, po jeho smrti (1655) pak jeho syn Ferdinand.

Politiku dělali kardinálové

Autor na okraj knihy poznamenal: „Píšeme o době, kdy politiku dělali velcí kardinálové, Ditrichštejn byl jedním z nich, i když jeho možnosti byly ve srovnání třeba kardinálem de Richelieu ve Francii značně omezené.“

Pavel Balcárek shrnuje, že kardinál byl rozporuplnou a tragickou osobností, přisluhovačstvím Habsburkům připravil dobu charakterizovanou úpadkem národa. Negativní proces zastavilo až národní obrození. Dodejme, že v něm pro změnu velkou úlohu sehrál „náš“ Karel Havlíček Borovský.

Ivo Havlík