I když většinu času tráví za počítačem a do terénu se dostane málokdy, má svou práci velmi ráda. Jako mluvčí občas zažije situaci, kdy jí do řeči není, přesto má však svůj recept, jak se s nepříjemnými událostmi vyrovnat.

Uniforma, jakákoliv, vyvolává u lidí přirozený respekt. Vnímáte to, když ji na sobě máte?
Většinou chodím na preventivní dopravní akce, nebo do škol s kolegy, tam si uniformu oblékám. I když třeba mluvím s novináři, mám ji na sobě, protože tím reprezentuji Policii České republiky. Uniforma má váhu, dobře vypadá. Vnímají ji hlavně děti, u těch mladších díky ní vzbuzujeme autoritu. Školáci jsou velmi šikovní, na práci policie nahlížejí poměrně citlivě. Je obrovský rozdíl, když jdete dětem povídat v civilu nebo v uniformě. Zpětná vazba od učitelek nám potvrzuje, že uniforma na děti působí mnohem víc.

I když chodíte do škol s kolegy mnohem častěji než v minulosti, současná mladá generace je i přesto odvážnější, víc si dovolí. Proč je to podle vás tak?
Není to jenom o policii. Podílí se na tom rodina, výchova, to, jak se doma mluví. Věci, které si často mladí dovolí k učitelům, bych si já nikdy nedovolila. Věřím však, že ještě pořád je šance ty děti nasměrovat jinam. Ale třeba školy v obcích jsou diametrálně odlišné. Vládne tam příjemná, komornější atmosféra. Učit bych však nemohla.

V terénu nejste často, většinou pouze kvůli závažnějším případům…
Jednou, pamatuji si, že byl červenec – jeden z těch výjimečně aktivních měsíců, kdy se najednou stane téměř všechno. Tehdy v Brodě spadlo ultralehké letadlo, pak v ČSOB muž vyloupil banku a následně v parku odpálil granát. To jsem byla téměř na roztrhání.

Jsou i toto situace, kdy mluvčí nenachází slov?
Určitě. Nemám ráda nehody, při kterých umírají lidé. Hrozné je například i to, když se vám zabije někdo blízký. To jsou věci, o kterých bych ani nedokázala informovat. Těch situací naštěstí moc není, ale přiznám se, člověku není všechno jedno, ani když o nich píše v kanceláři.

Jste v úzkém kontaktu s novináři. Jaký je váš vztah k nim: berete je spíš jako kamarády, kteří občas policii mohou i pomoci, nebo si raději udržujete odstup?
Někdy je lepší udržet si trochu odstup. Nikdy jsem však s médii problém neměla, naopak, snažím se vyjít vstříc. Pokud informace podat můžu, ráda je sdělím. Všechno však nejprve konzultuji s vedením. Nepamatuji si, že by novináři někdy něco napsali jinak, než jsem řekla.

Máte čtrnáctiletou dceru. Je ve věku, kdy věci kolem rodičů vnímá citlivěji. Jak bere vaši profesi?
Musím říct, že to příliš neprožívá. Občas jsem sice vidět v místní kabelové televizi, nebo i v celostátních zprávách, ale zvykla si na to. Kromě toho, Základní školu Wolkerova, do které chodí, jsem i já měla možnost několikrát s kolegy navštívit v rámci jednoho preventivního projektu. Její spolužáci mě znají, takže je to možná o to jednodušší.

Uchazeči o práci policisty musí absolvovat různé testy. Bylo to tak i u vás?
Když jsem před osmnácti lety k policii nastupovala, prošla jsem jak zdravotními, tak psychologickými testy. Fyzické jsem tehdy absolvovat nemusela. To se pak v dalších letech změnilo, v současné době už uchazeči podstupují i ty fyzické. Prověrkami fyzických schopností jednou za rok však musel projít každý policista. Zajímavé je ale to, že pokud by v současnosti chtěla do řad policie nastoupit žena, musí na tom být s kondicí stejně jako muž.

Máte před sebou poslední rok studia na policejní akademii. Je těžké skloubit jej s prací a rodinou?
Je to poměrně hodně náročné. Škola není lehká. Někdy si říkám, že studovat se má, když je člověk mladý. Když mám zkouškové období, trávím nad knihami i noci. Vím, že člověk by se měl učit průběžně, ale u mě to nějak nefunguje. (Smích.)

Co s unavenou psychikou? Jak ji znovu nastartujete?
Spinningem v zimě a jízdou na kole v létě. Oddychnu si i u plavání nebo na procházce.