Pokud chce mít obec „svého“ doktora v místě, nezbude, než ordinace patřičně dotovat.

Reportáž o takových venkovských ordinacích zveřejnil nedávno havlíčkobrodský Deník. Podle lékařů ale otevřít si praxi na venkově není jen tak. Zdůrazňuje to například stomatolog Milan Hanusek. Také on svého času provozoval několik venkovských ordinací. Nakonec se ale rozhodl pracovat pouze v jediné, zato moderně vybavené.

„Zbývající ordinace jsem musel zavřít. Náklady na jedno pracoviště jsou vysoké, návratnost investic se počítá na léta. Například v této ordinaci, kde nyní pracuji, mám přístroje za víc než milion korun. Jedna minuta provozu mé ordinace stojí patnáct korun. Aby se vložené investice co nejdřív vrátily, musím pracovat nejméně osm hodin denně,“ vypočítává stomatolog.

„Mojí snahou je zajistit pacientovi co nejkvalitnější stomatologickou péči. A tu mu v nedostatečně vybavené ordinaci nemohu nabídnout,“ vysvětluje svůj postoj MUDr. Hanusek. Jak říká, byly doby, kdy přístroje za půl milionu korun převážel z jedné ordinace do druhé, protože si je nemohl dovolit koupit v potřebném množství.

Vedení obce, které si chce zdravotnickou péči „doma“ udržet, by mělo lékaři vycházet maximálně vstříc, to považuje MUDr. Hanusek za samozřejmost.
Podobný názor má i praktický lékař z Havlíčkobrodska, který v současné době provozuje dokonce čtyři ordinace. Deníku se představil, ale jméno uvádět nechce.

Je to přežitek

„Venkovská ordinace, kde je registrováno tak tři sta pacientů, si na sebe nevydělá. Nemluvím o skutečnosti, že vybavení takové ordinace někdy dovoluje provádět pouze základní ošetření. Jeto socialistický přežitek, podporovaný bolševickým heslem zdravotnictví blíže k lidu. V jeho duchu se v obcích budovaly lékařské stanice, kde doktor mohl jenom napsat recept a píchnout injekci,“ zdůrazňuje praktický lékař.

Podle jeho názoru praktik, který chce dnes alespoň slušně existovat, musí mít v registraci zhruba tak 2000 pacientů. To znamená, že musí pečovat o nemocné hned v několika obcích. „V současnosti, kdy rozhodují hlavně politici a farmaceutická lobby, není centrem zájmu pacient, ale politik a úředník,“ konstatuje s hořkostí praktik.