Chvílemi fouká silný vítr, takže po prvotním strachu začínám doufat, že někdo zastaví.

Bohužel zkušenosti mnou oslovených stopařů se jenom potvrzují: když je ošklivě, řidiči neberou, protože mají strach, že jim stopař auto zašpiní.

Pak ale existuje druhá skupina řidičů, kteří se naopak smilují. Na takového jsem po dvaceti minutách narazila. Čtyřiašedesátiletý Jan z Havlíčkova Brodu není příliš hovorný.

„Stopaře beru, jen když je ošklivě, když je hezky, tak to u té silnice chvíli vydrží,“ odpovídá na otázku, proč mi zastavil.

Ticho v autě posléze houstne, a tak raději v nejbližší vesnici vystupuji. „Nejhorší je, když řidič nemluví. Pamatuji si, že když jsem jezdila do školy, tak jsem takové řidiče neměla ráda. Člověk totiž neví, co od nich může čekat,“ potvrzuje Martina. Jako většina stopařek říká, že se bála.

Pár hororových zážitků se jí už přihodilo: „Jednou jsme stopovali se spolužačkou z Chotěboře do Havlíčkova Brodu. Ona byla vždy mluvnější, tak seděla vepředu. Já jsem seděla vzadu a koukala se z okna. Najednou ten řidič zastavil v Dolní Krupé a vyložil nás. Spolužačka byla úplně zelená a řekla mi, že ten muž si před ní schoval do schránky na palubní desce pistoli,“ vypráví Martina.

Přesto má stop několik nesporných výhod. Jako ta hlavní každého napadne to, že zadarmo se můžete dostat kamkoli.

Jednadvacetiletá Andrea z Oudoleně, která stopuje na vysokou školu až do Olomouce, však vyjmenovává další: „Vlaky jsou špinavé a mají pořád zpoždění. Takhle nemusím spoléhat na jízdní řády a jedu, jak potřebuji.“

Významnou příčinou stopování je fakt, na který Andrea také poukázala, a to, že z menších vesnic nejezdí hlavně o víkendu téměř žádné autobusy.
„Stopovat se nebojím, zatím jsem poznala fajn řidiče. Lidi mi přijdou zhlouplí tím, jak pořád sledují v televizi krváky. Realita tak hrozná není,“ shrnuje srdnatě Andrea.

Jana Zuščicová