Tak už jen sbalit několik potřebných věcí a může se vyrazit. Všichni rozhodčí se rozešli na svá stanoviště a děti netrpělivě vyčkávaly na povel k vyběhnutí na start.

A už to začalo! Ještě se ozývaly otázky: A kudy vlastně máme běžet? Já jsem si zapomněl uzlovačku! Přípravy na tento závod byly opravdu pečlivé, a proto některým vedoucím hlídek sebevědomí nekleslo ani při pohledu na poměrně velký počet přihlášených. „Jedeme sem vyhrát,“ prohlašoval střapatý klučina s nakřivo uvázaným šátkem a dodal: „Uvidíme se na kraji.“

Ostatní to ale viděli trochu jinak. „V některých věcech si nejsem úplně jistý a nejvíc se bojím toho, že to spletu a kluci se pak na mě budou zlobit,“ postěžoval si bratr Ježek, jeden ze závodníků. „Málem jsem ten kopec nerozdýchala,“ prohlásila světluška Kristýna a dodala: „A navíc jsme to museli běhat snad desetkrát,“ rozčilovala se. „Ale nakonec to stálo za to, když jsme postoupili, ne?“ přidala se další z družinky, Marika. Některé světlušky nebo vlčata dokonce chodily teprve do první třídy. A proto otázka: co mám dělat, když neumím psát, nebyla nic zvláštního.

Obstát v těchto závodech nebylo ani trochu jednoduché. Každý, kdo chtěl uspět, musel ovládat snad úplně všechno. Od znalosti přírody, přes komunikaci až po manuální zručnost.

A jak to nakonec celé dopadlo? Po náročném závodě je rozhodnuto: do krajského kola pojedou hlídky kluků – vlčat z Přibyslavi a Chotěboře a družiny děvčat – světlušek ze střediska Bobříků z Havlíčkova Brodu a ze Štoků.

Eliška Konupková