Sice se s ním nikdy nesetkal, ale pořádá nejrůznější konference, setkání či soutěže, které nesou jeho jméno. Před několika lety také opravil hostinec v Lipnici nad Sázavou, kde Jaroslav Hašek psal legendárního Švejka.

„O slavného dědečka jsem se začal více zajímat až v dospívání. Rodiče mi o něm v dětství jinak zvlášť nevyprávěli, protože ani tatínek se s ním jako dítě moc nestýkal. K tomu se váže známá historka o tom, jak Jaroslav Hašek přinesl kumpánům do hospody ukázat svého synka a nakonec ho tam zapomněl,“ vypráví s úsměvem Richard Hašek o bohémském dědečkovi.

„V roce 1916 musel narukovat do války a když se po šesti letech vrátil, manželka Jarmila ho synovi, mému otci, představila jako redaktora z Prahy. Až na třetí schůzce se otec dozvěděl pravdu.“

Kritizoval Lenina

Jaroslav Hašek se během života měnil – prošel anarchistickým hnutím, bojoval ve válce a nakonec se připojil ke komunistům. „Byl anarchistou, ale na přelomu 19. a 20. století to bylo vnímáno jinak. Anarchisté se zaměřovali proti Rakousku-Uhersku, dobrovolně přecházeli do ruského zajetí a jejich cílem byl samostatný československý stát. Hašek byl tři roky v legiích a kritizoval Lenina. Jenže pak se s touto ideou rozešel, opustil dobrovolnickou armádu a přešel k bolševikům,“ popisuje spisovatelův život Richard Hašek.

Jaroslav Hašek dlouho nevydržel u žádného povolání a nebyl schopný podřídit se manželství. Ani jeho syn v sobě bohémskou krev nezapřel: „Tatínek nás opustil, když mi bylo šest let. Vzal si jinou ženu a já zanedlouho odešel z domova. Byl jsem vojákem a potloukal se, kde se dalo. Po životní anabázi jsem se vrátil zpět do Prahy, v hlavě si ujasnil myšlenky a v Dejvicích jsme vytvořili muzeum Jaroslava Haška. Shromáždili jsme vzácné předměty jako knihovnu, křeslo a stůl, kde vznikaly první řádky Švejka, nebo ojedinělá cizojazyčná vydání dědečkových děl.“

Gastro centrum intelektuálů

Dalším úkolem, který si Richard Hašek určil, bylo získání zchátralé budovy hospody na Lipnici: „Objekt byl skoro před demolicí, protože se ho nikdo nechtěl ujmout. My jsme ho koupili, zrekonstruovali a vytvořili místo, kde stále přetrvává genius loci Jaroslava Haška, který je poutavý pro turisty a stále připomíná spisovatelovo jméno,“ popisuje Richard Hašek trnitou cestu hostince, který v obnovené podobě funguje od roku 2002.

Lipnice nad Sázavou je se jménem Jaroslava Haška neoddělitelně spojena a konají se tu setkání spojená s jeho pobytem v obci. „Toto místo ke vzpomínkám přímo vybízí. Rozhodl jsem se vytvořit tu intelektuálně-gastronomické centrum. Jelikož už jsme měli v hospodě určité zázemí, začali jsme tu pořádat setkání překladatelů a lidí, kteří se tvorbou nebo životem Jaroslava Haška zabývají. Cílem bylo popovídat si během tří dnů na téma Hašek, obohatit sami sebe, vydat svědectví ve formě sborníku a udělat z těchto setkání tradici,“ upřesňuje svoji vizi Richard Hašek.

Zároveň vyvrací názor, že se na haškovská setkání sjíždějí jen starší lidé. „V sedmdesátých letech se vytvořila skupinka lidí se znalostmi života Jaroslava Haška a nepustila mezi sebe nové lidi, kteří by kontinuálně navazovali na Haška jako takového. Dnes jsou ti lidé starší a vypadá to, že má Hašek jen staré příznivce. Ale opak je pravdou. Přednášejí i mladí lidé kolem pětatřiceti let, to je proti osmdesátníkům nízký věk. Znám mnoho mladých lidí, kteří se k Haškovi hlásí,“ tvrdí Richard Hašek.

Hašek na Hrad?

„Pořádáme například soutěž ,Jsem lepší než Hašek´, ve které si gymnazisté připravují skeče a předvádějí je porotě v Divadle Bez zábradlí. Soutěž je oblíbená a letos se bude konat už posedmé. Nedávno jsme také pořádali v Praze na Žižkově masopust, kde vystupovala Strana mírného pokroku v mezích zákona, kterou tvoří lidé ve věku od 18 do 25 let. Nesli transparenty s nápisy „Hašek na Hrad!“, a to dokazuje, že dědečka už neberou jako bolševika. To je podle mě dost zapšklá myšlenka. Já sám si myslím, že Hašek patří mezi velikány svým dílem, ne svými názory.“

Dílo Jaroslava Haška je rozsáhlé, za pouhých 39 let života napsal 1500 povídek a několik velkých próz. „Já jsem postupem doby přečetl téměř všechno a obdivuji zejména umění vypointování děje. Jeho dílo je pro mne inspirující, protože v každém věku vnímám jinou rovinu. Nemám vyloženě nejoblíbenější spis, ve všech je zřejmý osobitý humor. Knihy jsou rozdělené na jednotlivé příběhy, takže otevřete knihu a můžete číst. Celé dílo má jeden styl a kdo nepochopí Haškův humor v jedné knize, nepochopí ho v žádné další.“

Žádné nadání nezdědil

Vnuk vzhled dědečka nezapře, povahovému srovnávání se však vyhýbá. „Rysy chování si nedovoluji srovnávat, každý žijeme v úplně jiné době a myslím si, že v tomto směru by měl člověk zůstat při zemi. Takových lidí, jako byl dědeček, je na světě málo a nemá smysl hrát si na nějaké podobnosti jen kvůli genetické souvislosti,“ je přesvědčený.

Na otázku vlastní literární tvorby odpovídá Richard Hašek obligátně. „Nikdy jsem nic nenapsal, jeden génius v rodině stačí. Umění je mým koníčkem, vlastním několik obrazů, oba rodiče tvořili – maminka byla malířka, tatínek byl inženýr – architekt. Ale já jsem žádné umělecké nadání nezdědil,“ říká upřímně.

Ve volném čase pořádá Richard Hašek vyhledávaná setkání a věnuje se rodině: „Jsem ženatý, mám dvě děti, dceru Petru a syna Martina, a dvě vnoučátka, Matěje a Eli. Všichni pracujeme na společném podnikání, jehož hlavním symbolem je dobrý duch našeho předka.“

Aneta Štefánková