Proč právě Štoky? „Leží uprostřed republiky. Nikdo si nemůže stěžovat, že by pro něj cesta byla moc dlouhá. Navíc je tu krásné prostředí a zcela vyhovující zázemí,“ odpověděl organizátor akce Ladislav Smejkal. Kořeny akce podle něj sahají deset let nazpět, kdy se začala pravidelně k vícedennímu hraní scházet skupinka přátel. Postupně se přidávali další a další…

Není hra jako hra

V personálu rekreačního střediska Pod Dubovou skálou nevzbuzuje neobyčejná akce žádný údiv. Setkání se zde ostatně koná už počtvrté.

„U nás se toho děje hodně. Loni na podzim se tu sešlo odhadem osmdesát až sto hráčů Člověče, nezlob se! Tehdy to natáčela i televize,“ říká zaměstnankyně penzionu Petra Satrapová.

Tady však jde o něco zcela jiného. Právě od dětských her typu „Člověče“ založených na náhodě se moderní společenské hry pro náročnější velmi liší. Hráči v nich uplatňují své kombinační dovednosti, předvídavost nebo schopnost vyjednávání. V jiných hrách je zase třeba pohotovosti, dobrého postřehu a pevných nervů.

„Tohle mnoho lidí neví, hlavně ti starší mívají vůči hrám předsudky. Snáze je objeví ti, kdo hrají některou hru tradiční,“ říká Smejkal, sám původně šachista. Věkové rozložení účastníků je ale pestré, rozdíl mezi nejmladším a nejstarším hráčem přesahuje čtyřicet let!

Podruhé přijela na akci Kateřina Volfová, členka plzeňského Klubu deskových her Bedna. Říká, že jedinou nejoblíbenější hru nemá. Jako u mnoha dalších hráčů u ní záleží na náladě: některé hry jsou náročnější, jiné zase určené spíše pro oddech. „Jakou hru bych si s sebou vzala na pustý ostrov? To záleží na počtu spolutrosečníků,“ říká s úsměvem Volfová. Ví, proč: hry jsou totiž určeny pro určité počty lidí, a některé by třeba ve dvou nešly hrát.