V krásně upravených voliérách chová několik dravců a svůj chov se snaží rozšířit. Sokolnictví je způsob lovu, kdy člověk využívá přirozených schopností dravců zmocnit se své kořisti. Je to nejčistší lov, protože draví ptáci útočí způsobem daným přírodou a nejlépe poznají, který kus je zdravý a lov by byl neúspěšný a naopak, kdy mají naději na úlovek.

Sokolnictví je staré přibližně 4 000 let. Vzniklo v Asii, největší rozkvět v Evropě zaznamenalo ve středověku. Zachovalo se v honosné podobě do 19. století, pak s vývojem střelných zbraní pozbylo na významu a v Evropě téměř zaniklo.

Vzkřísily ho opět sokolnické kluby, které stavěly na zachování tradic ušlechtilého způsobu lovu.

Dnešní sokolnictví je postaveno na moderních základech a využívá poznatků veterinární péče a chovu. Díky tomu se daří úspěšně odchovávat dravce a vracet je zpátky do přírody.

Samec není schopný přežít útok samice

Václav Augustin loví nejraději s jestřábem lesním, který má silné dlouhé prsty a srpovitě zahnuté drápy. V letu se podobá krahujci. „Je to vynikající lovec, i v členité krajině Vysočiny se výborně orientuje. Vyhlédnuté kořisti se zmocní neuvěřitelně rychle,” říká majitel osmileté a devítileté samice.

Možná je pro někoho překvapením, že samice jsou u dravců podstatně větší než samci. „To je také důvod, proč se jestřábi v zajetí velmi obtížně rozmnožují, samec ve voliéře není schopen po páření přežít případný útok samice, kdežto v přírodě má šanci uletět,” vysvětluje obtíže chovu Václav Augustin.

Na sokolnictví mohou být různé názory, ale platí, co řekl císař Bedřich II. z Hohenštaufu: „Sokolnictví by mělo být povýšeno na umění, protože je to jediný oduševnělý způsob lovu, který svou povahou patří ke skutečnému umění. Lidé mohou čtyřnohého tvora ovládat násilím a jinými prostředky, zato ptáka, který krouží vysoko ve vzduchu, může zajmout a vycvičit jen lidský duch. Je to vítězství lidského ducha nad nejsvobodnějším ze zvířat, nad dravcem, který se po vypuštění vrátí na pěst, i když to odporuje jeho přirozenosti. Ne proto, že by pohrdal svobodou, ale proto, že se vrátit musí, přinucen géniem člověka, který ho drží neviditelným poutem.”

Jestřáb v Česku nepatří mezi absolutně ohrožené druhy ptáků, přesto je přísně chráněný. Naštěstí jsou již pryč časy, kdy jestřába myslivci považovali za škodnou a chytali ho do pastí, tzv. jestřábích košů.

Ivo Havlík