Za šňůru tahá téměř pětašedesát let, zvonit začal za války jako školák. Každý den oznamuje poledne, o pět hodin později přivolává klekánici. Zdravíčko muži, který na letošní svatou Annu oslaví 75. narozeniny, už neslouží, byl na operaci, špatně chodí a bez berle nedokáže stát.

Přesto v pátek nebo svátek a za každého počasí se dvakrát za den dobelhá na náves, usedne tam na židli a na vteřinu přesně začne. Polední a podvečerní zvonění trvá 5 minut. Delší jsou umíráčky, dříve je klinkal hodinu, ale síly mu ubyly a pozůstalí se proto musí smířit s půlhodinou.

Jeden umíráček však zvonil neobvykle dlouho. To, když za války zemřel Prokop Šmiraus, rodina si vyžádala dvě hodiny nepřerušeného vyzvánění.
„Tehdy jsem byl mladý, mrštný a silný. Neodpadl jsem, ale fuška to byla pořádná. Nikdy později jsem tak dlouho nezvonil,” vzpomíná dědeček.

Zprvu houpal větším zvonem, ale od jeho zrekvírování a přetavení někde ve zbrojovce na kanon, zvoní na menší zvon, který po staletí sloužil jako alarm před nebezpečím. Zvon visí ve věži staré hasičské zbrojnice, dnes je z ní skladiště a přístřešek pro zednickou míchačku.

Naučit se zvonit není snadné

Obecní úřad posledního mohykána ručního zvonění na Havlíčkobrodsku podporuje. Starostka obce Marie Kolláriková zvonění považuje za respekt k tradici a bohaté historii Stříbrných Hor.

„Dostávám na pivo,” říká František Plesl, aniž se ho ptám, co za to bere.

Svého nástupce nezná. Klinkat už někteří zkoušeli, ale nešlo jim to. „Naučit se dobře zvonit není snadné, musíte mít smysl pro správnou sílu tahu provazu a rytmus, ale především smysl pro povinnost,” soudí stařeček, který nedávno zvonil umíráček na smrt milované manželky.

Pět minut zvonění uběhlo, zdá se mi, že bych zvoníka mohl vyfotografovat také z jiného úhlu. Prosím ho, ať zvon rozhoupe ještě jednou. „To nemohu,” odmítne, „vesnice by byla vzhůru nohama, co se stalo…”

Ivo Havlík