Jsme na polní cestě, která nás po 3 km dovede do Železných Horek, vesnice s pouhými dvaceti obyvateli.

Podél prašné pěšiny dlouho neroste žádný strom, až po kilometru je naproti polního hnojiště osika. Nelekněte se! V hustých větvích sedí tisíce vrabců polních, najednou vylétne hejno, až se začerní obloha. Pěšina se později změní na úzkou asfaltku, ale auto na ni nepotkáte, silnička slouží jen pro příjezd do polí.

Před sebou vpravo vidíte Cibotín, ale nezapomeňte se otáčet, vzdalující se panorama Borové s bělostným kostelíkem sv. Víta na vršku tvoří fascinující obzor.

V Železných Horkách vás v nadmořské výšce 515 m uvítá mohutná, osm století stará tvrz. Stručnou historii si lze přečíst na vratech. Dodejme, že 22. srpna to bude rovných 100 let, co tento špejchar přežil mohutný úder blesku.

Projdeme Železnými Horkami až na vzdálenější konec ve své době hospodářsky významné obce. Švédové vesnici v roce 1654 srovnali se zemí a vylidnili. Přesto vstala z trosek, aby svými hamry a dýmačkami pozvedla pokrok v metalurgii železa.

Do výběhu vstup volný

Můžeme se u kapličky dát ještě vlevo a nahlédnout do hlubokého kráteru lomu, v němž se po šedesát let lámal kámen, ale těžba už dnes nepokračuje. Zpět se dáme na křižovatce pod tvrzí vlevo.

Zadrátujeme za sebou vrata ohrady pro ovce. Vstup do výběhu není zakázán, chovatel však vtipnou cedulí varuje před beranem. Tvrz nyní vidíme ze severní strany.

Až dojdeme k řepkovému poli, pastvinu drátem opět zapentlíme. Sejdeme lesíkem k včelínu, přeskočíme Borovský potok a jsme na již známé polní cestě, která nás vrátí do Havlíčkovy Borové.

Teprve tam se můžeme občerstvit v rázovitém hostinci U Havlíčků, protože v Železných Horkách hospůdka, ba ani obchůdek není.

Příště: Z Modlíkova do Hřiště.

Ivo Havlík