Leonida Brežněva už delší dobu situace v Československu znepokojovala a obával se oslabení východního bloku Dubčekovými reformami. Vojenská invaze měla situaci zvrátit a navrátit poměry ke standardu let minulých.

„Pracoval jsem jako řidič nákladního auta v místním JZD a v ty dny se odváželo od kombajnů obilí. Již brzo ráno v rádiu jsem slyšel, že vojska překročila naše hranice, a byl jsem z toho velice smutný v předtuše, že všechna naděje minulých dní se stává definitivně ztracenou,“ vylíčil člen Konfederace politických vězňů, Miloslav Růžička z Vilémova.

Bezmoc a bezpráví

„V noci jsme samozřejmě poslouchali rádio a televizi. Ani nevím, jakým zázrakem jsme všichni byli vzhůru,“ vybavuje si obyvatelka Brodu Ludmila Honzová, která sovětskou invazi zažila ve svých dvaceti osmi letech.

„Já i moje sestra jsme měly malé děti ve věku tří a čtyř let, takže jsme celou noc nespaly. Byl to strašný pocit strachu, bezmocnosti a nenávisti,“ pokračuje žena, která nyní pracuje v havlíčkobrodském kulturním domě Ostrov.

Mimořádný režim zasáhl i noviny

Ihned ve středu 21. srpna vyšlo zvláštní vydání Cesty Vysočiny, a tak to pokračovalo celý následující týden. Na šest dní se z týdeníku stal deník. Dne 21. srpna nemohlo stát na titulní straně nic jiného než Prohlášení rady Okresního národního výboru v Havlíčkově Brodě s žádostí o zachování rozvahy v řadách občanů.

„Zachovejte klid a jednotu a nenechte se vyprovokovat k nepředloženým činům, které by mohly zbavit náš stát suverenity. Naše spravedlivá věc zvítězí, právo je na naší straně!“ vykřikoval hlavní článek následujícího dne.

Každého pak musel zaujmout sloupek s názvem Slzy a hrdost, který dojímal slovy: „Tolik slz, kolik v posledních dnech vylily oči všech poctivých českých a slovenských lidí, pamatuje snad jen historie z pohnutých dnů března 1939…Nikdo se nemůže divit, že se v našem domě nezvaný host nevítá solí a chlebem.“

Situace v ostatních městech a na venkově se ale od Prahy lišila. „Tady v Havlíčkově Brodě vlastně ani nebyli Rusáci, ale Poláci a Maďaři. Rusáci to asi brali víc zostra, proto to bylo v Praze daleko horší,“ sbírá útržky vzpomínek Marta Hermannová, která vzápětí dodává, že samotného 21. srpna šla ráno do práce a v ulicích města byl klid.

„Já vidím 21. srpen jako nejčernější den pro naši republiku v celém poválečném období. Nastala doba stagnace života, svět nám ujel,“ uvažuje dvaaosmdesátiletý Miloslav Růžička.

Ačkoliv se okamžitě po vpádu sovětských vojsk začaly po celé republice sepisovat petice za jejich odchod, ruští vojáci se v Československu usadili na následujících dlouhých dvacet let.

Pamětníci budou vzpomínat

Havlíčkův Brod - Před čtyřiceti lety se schylovalo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Smutné výročí se rozhodlo připomenout i havlíčkobrodské Muzeum Vysočiny, a to přesně ve čtvrtek 21. srpna. Beseda spojená s doprovodnou výstavou začne v 17.30 a zúčastní se jí i lidé z města, kteří byli svědky odletu podplukovníka Vladimíra Chadalíka z brodského letiště do Jugoslávie právě 21. srpna 1968.

„Tento čin se stal nejvýraznější událostí v Havlíčkově Brodě a je doposud obestřen mnohými nejasnostmi. Nejen podplukovník Chadalík však nesouhlasil s invazí vojska na území Československa. Nesouhlasili s ní ani tehdejší obyvatelé Havlíčkova Brodu. Důkazem jsou vzpomínky pamětníků, dokumenty té doby, noviny a fotografie,“ zve na přednášku historička muzea Alena Kašparová. Ta ji připravila s Petrem Tvrdým, studentem havlíčkobrodského gymnázia.

Návštěvníci se mohou těšit i na unikátní dobové fotografie z Havlíčkova Brodu, na informace, co se tehdy ve městě přesně dělo, a zároveň se budou moci podělit i o své názory a vzpomínky.
Jaké jsou vaše vzpomínky na rok 1968? Cítili jste strach, nenávist, obavu z budoucnosti? Podělte se o své zážitky i s ostatními v diskusi pod článkem!

Martina Hromádková, Hana Tonarová