„Jen jsem vyšel ten den z domu, zahlédl jsem předsedu JZD, zasloužilého člena OV KSČ, jedoucího do zaměstnání na svém Pionýru, jak pustil řidítka, zvednul ruce nad hlavu a radostně volal: Už jsou tady, už jsou tady!“ vybavuje si Miloslav Růžička z Vilémova, který byl na začátku padesátých let uvězněn za rozšiřování protistátních letáků a následně poznal metody perzekuce v jáchymovských uranových dolech.

Hlavním tématem byly brambory

Týden po invazi vyšla v havlíčkobrodské Cestě Vysočiny zpověď účastníka bojů druhé světové války, který byl na bojišti také během obrany Moskvy.
„Na protest okupace naší vlasti se zříkám svých sovětských vojenských vyznamenání udělených mi za účast na bojích v československých jednotkách na území Sovětského svazu,“ uváděl bývalý voják Jaroslav Albrecht.

V dalších číslech novin se objevovaly titulky: „Neustoupíme z cesty započaté v lednu“ či „Jak dál a kam? K dalšímu rozvoji demokracie“, které se však ztrácely v hlavním tématu novin, jímž se stala sklizeň brambor na Vysočině.

Situace v zemi se zdánlivě zklidňovala a sovětští vojáci se stávali součástí československých měst. „Když se to po pár dnech všechno usadilo, tak si vojenský velitelství udělalo sídlo v parku, který jsme všichni samozřejmě bojkotovali a procházeli kolem velkým obloukem, protože jsme nechtěli, aby nás někdo v blízkosti vůbec viděl a náhodou si nás pak s Rusy spojil,“ vylíčila Ludmila Honzová z Havlíčkova Brodu.

Protestní sebevraždy

Proti Sovětům se podepisovaly petice a vylepovaly plakáty, historické fotky také zaznamenávají nesouhlasné nápisy na zdech a výlohách obchodů. Hromadným protestem proti okupaci se ve všech okresech měly stát říjnové oslavy 50. výročí vzniku Československa. Většinou se ale nesly v poklidném duchu jako tichý výraz nesouhlasu československého lidu.

Vysokoškolští studenti se rozhodli na příkoří ve své vlasti upozornit po svém. V lednu roku šedesát devět se na Václavském náměstí na protest upálil Jan Palach, kterého během dalších měsíců následovala stejným pokusem necelá třicítka lidí. Nejznámějším z nich se stal Palachův přítel Jan Zajíc, jehož smrti byla přítomna samotná Honzová. „Že bych ho viděla na vlastní oči, to zase ne, ale pocit to byl ošklivý, když jsme tam v tu dobu procházeli. Bylo tam strašně moc lidí a všichni z toho byli dost zoufalí,“ popsala svůj nepříjemný zážitek z Prahy.

Posrpnová doba byla ukázkou československé vynalézavosti při minisabotážích na okupantech. V říjnu v Cestě Vysočiny stálo: „V posledních dnech došlo na okrese ze strany některých občanů, zejména mládeže, k výstřelkům v chování vůči polským vojákům…Rada ONV se obrací touto cestou na všechny občany se žádostí, aby se nepropůjčovali k takovýmto jednáním, protože bychom mohli situaci jenom komplikovat a ztěžovat jednání o postupném odchodu vojsk Varšavské smlouvy z ČSSR.“

Vojáci Polska, NDR, Maďarska a Bulharska nakonec československé území 4. listopadu opustili. Na život se sto padesáti tisíci Rusy pověřenými dohledem si však Čechoslováci museli přivyknout. Pokud se s tím nedokázali smířit, zbývala jim rezervní varianta – rozloučit se se svou zemí a emigrovat.

Martina Hromádková