„Manžel už před 21. srpnem věděl, že se něco děje, protože vojska se srocovala u hranic. Říkal, že to vypadá divně, ale ještě si z toho dělal legraci,“ začíná vyprávění o svém muži Alena Chadalíková.

„Ve středu 21. srpna ráno ho volal velitel do kasáren. U něj se dozvěděl, že sem vnikla vojska Varšavské smlouvy. Všichni dostali rozkaz, že nesmějí vůbec nic dělat. Manžel si přesto nechal připravit vrtulník, vedoucím řekl, že jde udělat kontrolu počasí a vzlétl,“ shrnuje Chadalíková události osudného dne a nezapomene zdůraznit, že o ničem neměla tušení.

Podle ní je možné, že její muž měl obranu země od někoho uloženou jako povinnost. Pravdu už se však nikdy nedozví. „Manžel to až do své smrti neprozradil. Jediné, co mi sdělil, bylo, že cítil povinnost to udělat. Tehdy jsem mu odpověděla: Proč zrovna ty? A on na to: Protože jsem to byl já, kdo to dokáže ve vrtulníku přelétnout! Vlastně mě teď docela mrzí, že jsem na něj víc netlačila a nevyptávala se.“

Věnovali mu falešné doklady

Pilot Chadalík zamířil z havlíčkobrodských kasáren nejprve do německého Straubingu a odtamtud do Mnichova, kde se spojil s jugoslávským velvyslancem. Jeho další cesta směřovala na Bělehrad.

„Chtěl tam lidi informovat o situaci u nás a měl v plánu zajistit pomoc. Oni mu odpověděli, že nic nebude, protože Rusové byli pozváni dopisem, tudíž to nebyla žádná agrese. Pak ho poslali zpátky do Československa. Na důkaz toho, že se mu nic nestane, mu věnovali falešné doklady,“ pokračuje v popisu Chadalíkovy výpravy jeho žena.

Po návratu pilotovi velitel nejprve pořádně vynadal a pak ho přeřadil, aby mu zajistil úkryt. Moc to ale nepomohlo. „Hned 1. ledna 1970 byl zbaven velitelské funkce v Havlíčkově Brodě a ke 30. červenci byl na základě kádrového rozhodnutí ministerstva národní obrany propuštěn do civilu.

Degradovali ho z podplukovníka na vojína, odejmuli mu veškerá vyznamenání a začala ostrá perzekuce,“ pokračuje vdova. Chadalík byl zatčen 11. listopadu 1974, když ráno odcházel do zaměstnání. „Hned potom nám začali prohledávat byt. Všechno vybrali a na všechno se podívali. Vedle mě na pohovce seděla paní z Národního výboru a brečela stejně jako já, ale zklamáním, protože tady nic nenašli,“ vybavuje si vzpomínky Chadalíková.

Kolem nás stáli hlídači se samopaly

Zhruba po půlroční vyšetřovací vazbě předstoupil Vladimír Chadalík 30. května 1975 před Vyšší vojenský soud, kde byl odsouzen na tři a půl roku odnětí svobody za protistátní činnost. „A to ještě výše trestu nelahodila vojenskému prokurátorovi Oldřichu Fuksovi, který podal proti rozsudku stížnost a navrhoval zvýšit sazbu na osm let vězení,“ rozhořčuje se třiasedmdesátiletá žena. Naštěstí podle ní zvítězil rozum a její muž byl 26. června 1975 odsouzen k původní výši trestu.

„Manžela jsem ve věznicích navštěvovala. Vždycky kolem nás stáli hlídači se samopaly a my si nemohli skoro nic říct. K politickým vězňům se chovali velmi zle, hůř, než kdyby to byli vrahové,“ líčí tehdejší praktiky.

S trestem pro manžela se smířila – nakonec si odseděl jenom dva roky. Co jí však vadilo, bylo několikeré trestání za jednu záležitost.

Život mu vzala rakovina

„Odporuje to zákonu, protože jeden prohřešek se má trestat jen jednou, zatímco manžela vyhodili, zbavili hodnosti, sebrali mu vyznamenání a ještě ho uvěznili,“ vypočítává Chadalíková a současně konstatuje: „Nebyla to lehká doba a jeho činem trpěla celá rodina. Na druhou stranu všechno špatný bylo pro něco dobrý, člověk poznal lidi kolem sebe. Ti, kteří se nezachovali fér, si to musí ve svém svědomí vyřešit.“

Vladimír Chadalík věřil v brzký odchod Rusů ze země, sám se ho však nedožil. Zemřel dva roky před sametovou revolucí na rakovinu jater a tlustého střeva.

Věř mi, že oni vypadnou!

„Vybavuji si jako dneska, jak tam ležel na lůžku a povídal mi: Maminko, já se toho nedožiju, ale ono to skončí. Věř mi, že oni vypadnou! A za dva roky se jeho slova naplnila,“ poznamenává pilotova žena. „Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem manželovi říkala: Stálo ti to za to? Ale víte co, já ho zpětně úplně chápu. Myslím, že všichni jsme na něj hrdí a pyšní, protože dokázal něco, k čemu by se málokdo odhodlal. Náš Vladimír, to je vlastně takový zapomenutý hrdina,“ uzavírá příběh svého manžela Alena Chadalíková.

Vladimír Chadalík
Narodil se v roce 1923 ve Staré Pace. Jako pilot sloužil v Bratislavě, Košicích a v Čáslavi, do Havlíčkova Brodu se přestěhoval v roce 1967.
Působil zde na pozici velitele čtvrté vrtulníkové letky.
Osudného 21. srpna 1968 se i přes zákaz vydal vrtulníkovým letem za hranice okupovaného Československa, aby zpravil o invazi okolní země. V roce 1975 byl za tento čin odsouzen ke třem a půl letům vězení, nakonec byl po dvou letech propuštěn.
Před perzekucí měl nalétáno 2400 hodin. V roce 1992 dostal in memoriam jako jeden z prvních Rehabilitační list.
Přijďte dnes na besedu s pamětníky odletu plukovníka Chadalíka!

Před čtyřiceti lety vypukla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Smutné výročí se rozhodlo připomenout i havlíčkobrodské Muzeum Vysočiny. Dnes se koná beseda spojená s výstavou a začne v 17.30 hodin. Zúčastní se jí i lidé z Brodu, kteří byli svědky odletu podplukovníka Vladimíra Chadalíka z brodského letiště do Jugoslávie právě 21. srpna 1968. „Tento čin se stal nejvýraznější událostí v Havlíčkově Brodě a je doposud obestřen mnohými nejasnostmi. S okupací ovšem nesouhlasili i další obyvatelé města. Dokazují to vzpomínky pamětníků, dokumenty z té doby, noviny a fotografie,“ zve na přednášku historička muzea Alena Kašparová. Ta ji připravila s Petrem Tvrdým, studentem z havlíčkobrodského gymnázia. Návštěvníci uvidí unikátní dobové fotografie a dozví se informace, co se tehdy ve městě přesně dělo.

Martina Hromádková