„Je to škoda, že se pošty u nás ruší a hlavně v takovém množství. Přitom byly doby, kdy právě Česká pošta měla v rukou velké množství peněžního oběhu, skoro jako banky a spořitelny,“ povzdechne si Vampola a vzpomíná na doby, kdy práce u pošty znamenala velkou prestiž a solidní zázemí. Před druhou světovou válkou to byl přímo symbol sociální jistoty, proto pošta nezaměstnávala jen tak někoho.
S prací poštovního úřadu se Jan Vampola poprvé osobně seznámil v době, kdy byl za druhé světové války totálně nasazen v německém Linci. Po návratu domů pracoval jako poštovní doručovatel ve Štokách, pak v Polné na Jihlavsku a nakonec ve Věžnici.
Pracoval jako telefonista, úřadoval na přepážce, roznášel noviny a dopisy.
Až v době, kdy byl zaměstnán ve Věžnici, si udělal odborný kurz pro zaměstnance České pošty a obdržel oficiální diplom.
Až dvacet kilometrů dnes a denně
„Jako poštovní doručovatel jsem nachodil skoro dvacet kilometrů denně. Žádné auto jsem k dispozici neměl. Poštovní brašna vážila takových dobrých patnáct kilo. Skoro v každém popisném čísle brali nejméně dvoje noviny. Zásilku museli dostat i na té nejodlehlejší samotě,“ popisuje.
„Přišel jsem brzy ráno, všechny zásilky jsem si roztřídil a připravil. V osm hodin jsem vyšel do terénu, ale v poledne jsem už musel být zpátky a začít úřadovat za přepážkou,“ vzpomíná čilý důchodce, kterému by jeho věk nikdo nehádal.
Podle jeho názoru Česká pošta udělala chybu, že se postupně zbavila některých služeb, například roznášky novin. Teď však nastává otázka, co bude dál.
„Nikdo ve Věžnici dneska neví, jak to bude s poštou vypadat. Jak to bude s doručováním zásilek a hlavně s důchody, kdo je bude penzistům vozit. Ne každý si pro důchod může jezdit. Je to škoda, že to naše pošta ve Věžnici tak dopracovala,“ lituje Vampola.