„Včera jsem si s bráchou balil sešity a knihy do školy. Už jsem se moc těšil,“ prozrazuje Radčin spolužák, roztomilý blonďáček Jaroslav Špitálník. Také on je zcela neslyšící. Trojici handicapovaných žáků Základní školy v Habrech doplňuje ještě Jana Bártová, která letos nastoupila do deváté třídy a chystá se na gymnázium.

„Já takovou aktivitu škol chválím a vítám,“ zdůrazňuje Jiřina Kocmanová ze Svazu neslyšících a nedoslýchavých z Havlíčkova Brodu.

„Pro obě strany je to obohacení. Handicapované děti se začlení mezi zdravé a budou se snažit dostat na jejich úroveň. Zdravé děti se zase naučí žít s handicapovanými lidmi a brát je jako sobě rovné. Nedávno jsem viděla školáčka na invalidním vozíku. Když chtěl přejet silnici, seběhli se kolem něho spolužáci a snažili se mu pomoci. Tak si představuji soužití zdravých a postižených,“ říká zkušená tlumočnice znakové řeči.

Radka, Jaroslav a Jana ale znakovou řeč neumějí. Od narození žijí mezi zdravými, ani jejich sourozenci žádným handicapem netrpí. „Všichni tři se dorozumívají odezíráním. Spolužáci je v žádném případě neberou jako nějakou atrakci. Naopak, chovají se k nim úplně přirozeně,“ vysvětluje ředitelka haberské školy Eva Doležalová.

Osm ve třídě

Všichni tři neslyšící žáci byli přijati na základě žádosti rodičů, kteří chtěli, aby jejich děti vyrostly mezi zdravými, ne ve speciálním ústavním zařízení. Škola jim bez problémů vyhověla. I když se uspořádání tříd a výukový program musely postiženým dětem odpovídajícím způsobem přiblížit. „Nijak zvlášť jsme se toho nebáli. Když jsme přijímali Radku a Jardu, měli jsme už zkušenosti se sluchově postiženou Janou a věděli jsme, že to jde.“

„Ve třídě ale může být tak maximálně osm žáků, aby se učitelka mohla neslyšícím věnovat, udržovat s nimi oční kontakt. Opakovat jim látku tak, aby jí rozuměli. V případě potřeby učivo zredukovat, aby ho tito žáci dokázali vstřebat. Například výuku cizích jazyků omezit hlavně na čtení a psaní,“ upřesňuje informace ředitelka Doležalová. Každý neslyšící školák v haberské základní škole pracuje a vzdělává se podle individuálního plánu.

Ten škola pravidelně konzultuje přímo se Speciálním pedagogickým centrem pro sluchově postižené v Praze. Pokud si haberští pedagogové s něčím nevědí rady, stačí kontaktovat pedagogické centrum, kolegové z Prahy rádi přijedou osobně a poradí.

Škola dostala i dotaci od kraje Vysočina, učitel může při práci se sluchově postiženým žákem maximálně využít i pomoc zkušeného osobního asistenta.
Podle ředitelky Doležalové ale sluchový handicap třem haberským školákům vůbec nepřekáží. Učí se výborně, na vysvědčení mají většinou samé jedničky a dvojky.

Základní škola v Habrech ale není jediná, která se nebojí otevřít dveře dokonce i vážně zdravotně postiženým žákům. Například Základní škola Wolkerova v Havlíčkově Brodě přijala mezi zdravé žáky jednoho vozíčkáře, jednoho zrakově postiženého žáka a dokonce i dvě nemluvící žákyně, které se svým okolím nijak slovně nekomunikují.

V Přibyslavi se učí v současné době jeden zrakově postižený školák a dva autisté (autismus je podle odborných pedagogů vrozená porucha některých mozkových funkcí).

Základní školu v Herálci navštěvovala mentálně postižená žákyně, Základní školu Štáflova v Havlíčkově Brodě zase dívka s těžkým zrakovým handicapem.