„Vzala pokličky, bouchla s nimi pěkně nahlas o sebe, ale se mnou prý to ani nehnulo, a tak prababička poznala, že opravdu neslyším,“ vzpomíná temperamentní slečna, která v současné době navštěvuje v Základní škole v Habrech už devátou třídu.

Pak už začal pro rodinu obvyklý kolotoč. Návštěvy lékařských specialistů, kteří skutečně potvrdili, že Jana je hluchá už od narození.

Podle ředitelky Evy Doležalové měla Jana velké štěstí, že vyrůstala vedle zdravé sestry a měla doma i ze strany rodičů vynikající zázemí.

„Rodiče sami chtěli, abych chodila do takzvaně normální školy mezi slyšící děti. A já se díky tomu dneska necítím nijak méněcenná. Připadám si mezi spolužáky stejně jako slyšící,“ chlubí se Jana.

Zdravé sebevědomí jí evidentně nechybí. Směje se a baví stejně jako její zdravé vrstevnice a dokáže s nimi prý úplně stejně normálně „blbnout.“
Bylo tehdy rozhodnutí rodičů správné? Kdyby si znovu měla Jana vybrat sama, do nějaké speciální školy pro handicapované by ale určitě nešla.

„Neslyšící jsem sice od narození, ale co bych tam dělala? Znakovou řeč neumím, ani bych se tam se spolužáky nedomluvila,“ vysvětluje a krčí rameny.

Smutných chvilek bylo dost

I když přiznává, že začátky ve škole nebyly lehké. Občas se i v soukromí prý dostávala do situace, kdy si uvědomovala, jak závažné zdravotní postižení si ponese do života a k překonání smutných chvilek potřebovala hodně statečnosti.

Podle ředitelky Evy Doležalové přišla Jana Bártová do haberské základní školy již velmi dobře připravena na pobyt mezi slyšícími spolužáky. Chodila totiž i do místní mateřské školy mezi zdravé děti a proto začlenit se mezi ně jí nedělalo potíže.

„Učení jsem zvládla poměrně snadno a myslím, že ani na gymnáziu nebudu mít problém. Jde mi výborně matematika, horší je to už s jazyky, hlavně angličtinou, ale naštěstí mám individuální učební plán,“ prozrazuje budoucí studentka. Jak upřesnila ředitelka Doležalová, nelze u Jany, byť se učí jinak výborně, očekávat, že u cizích jazyků zvládne správnou výslovnost a intonaci, která dělá potíže i školákům s normálním sluchem. Proto se při hodinách angličtiny orientuje hlavně na psaní a čtení.

O budoucnosti, například o tom, zda si bude partnera hledat spíš mezi zdravými nebo podobně postiženými, vůbec neuvažuje. „Kluci, to jsou pro mě zatím hlavně kamarádi,“ mávne s úsměvem rukou.