Téměř každý den mu šlo o život, přesto se mu po návratu z Iráku o vojenských operacích nezdá. Dokonce plánuje odjezd na další misi do válečných zón.
„Jsi blázen,“ to slyšel Honza od rodiny, když oznámil, že chce odjet do Iráku. Později všechno s blízkými více probíral ,ale ti se nakonec s jeho rozhodnutím smířili. „Třiadvacet let jsem byl doma, a tak jsem se chtěl podívat do světa a být nějak užitečný,“ vysvětluje.
Rodina se bála
Jeho sestra Monika přiznává, že se o Honzu velmi báli. Prvních čtrnáct dní o sobě nemohl dát vědět, protože na ně intenzivně útočili.
„To byly dost nervy. Ale potom už měl občas přístup na internet, a tak to bylo díky mailům veselejší,“ připouští Monika. Nejen Janova rodina si oddechla, když se v červnu čeští vojáci z Iráku vrátili.
Někdo by řekl, že přece zas tak o život nešlo. Omyl! Ve středu 30. dubna 2008, kdy jsme si v Čechách užívali tradičního pálení čarodějnic, zemřel v Afghánistánu jeden z českých vojáků.
Podle Jana vás nedokáže na válečnou realitu připravit žádný kurz. "Stalo se tam, že se pár lidí po prvním útoku hned sesypalo. Někteří lidé nejsou na takové prostředí zcela připravení,“ míní Jan.
Každodenní rutinu si snad ani nedovedeme představit: boj s teroristy, neustálé nasazování života. A k tomu vám chybí rodina a přátelé. Kamarády si tam voják mezi vojáky najde celkem snadno. Arabové a Iráčané sice nemají cizí vojáky příliš rádi, ale s Čechy se bavili mile. „Navíc jsme tam například jezdili každý týden hrát s Brity fotbal, a to nás zase víc sbližovalo,“ dodává Beránek.
Pomáhaly ruce i nohy
Čeští vojáci pobývali jen na své základně, na výjezdy nejezdili. V okolí a do Basry vyjížděli jenom Britové nebo Dánové. Češi na to neměli techniku, střežili hlavně letiště a základny. „Než jsme odjeli na misi do Iráku, měli jsme zajištěný intenzivní kurz angličtiny a arabštiny, abychom se tam nějak dorozuměli,“ přibližuje sympatický voják.
Na druhou stranu přiznává, že jazyková bariéra mezi jednotkami ani tak zcela nezmizela. „K dispozici jsme měli slovníky, nebo nám musely stačit ruce a nohy,“ dodává s úsměvem.
K vybavení celého areálu patřily připravené betonové bunkry. Když se objevila na obzoru střela, tak se všichni museli schovat do krytu. Pro české vojáky bylo připraveno ubytování v podobné ubikaci, jako jsou buňky umístěné na stavbách. Pouze se jim říká korimek a vejdou se tam tři vojáci.
„Byli jsme rozděleni na směny a na čety. Čtyři čety obsahovala čtyři družstva, která měla na jeden den celou směnu. Když jsme měli volno, mohli jsme třeba sportovat nebo posilovat,“ vzpomíná Jan.
Je to zvláštní, a přitom tak jednoduché. Alespoň u Jana Beránka tomu tak bylo. Stačilo si přečíst inzerát a zaslat přihlášku. Uchazeč musí projít konkurzem o třech fázích: zdravotní testy, fyzické testy a pak ústní pohovor.
Nejnáročnější je fyzický test, kde musí uchazeč dělat sedy, lehy, skok z místa, přítahy na hrazdě a po určitou dobu jezdit na rotopedu. Zda se voják zúčastní zahraniční mise, určí až později velitelství. To vydá rozkaz, který ročník a útvar vyšle do určité mise. Honza už ví, kam bude v příštích měsících vyslán. Jeho kroky povedou do Kosova. Rád by se ještě podíval do Afgánistánu nebo do Čadu.
Šárka Nevoralová
