Najdete je na nedalekém kopci zvaném Kadlečák, jak se náruživě oddávají lyžařskému sportu. Nedopouštějí se tu hromadného záškoláctví, jak by se mohlo zdát, nýbrž absolvují odborně vedený lyžařský výcvik.

Lenka Pavlovičová, žákyně osmé třídy, by sice pro lepší možnost společenského vyžití zvolila pobyt na horách, ale připouští: „Kdyby zase nebyl sníh, museli bychom jenom pořád chodit na procházky. Kadlečák je fajn.“

To čtrnáctiletý Martin Kudrna má jiný názor: „Na hory jsem ani nechtěl, tady na Kadlečáku je to nejlepší.“ „Radši hory, chata, holky,“ zní však lapidární odpověď deváťáka Jakuba Sadílka.

Každý nápad dobrý

„Tradiční týdenní výcvik v Orlických horách jsme letos museli zrušit. Pro nějakých sedmnáct přihlášených dětí by se to nevyplatilo,“ vysvětluje Vlastimil Špatenka, instruktor lyžování a snowboardingu, jinak ředitel školy.

Kvůli přijatelnější ceně jezdívali v minulých letech do lokality s nízkou vybaveností, bez možnosti umělého zasněžování sjezdovek. Několikrát je počasí pěkně vypeklo. Na trávě a blátě se při nejlepší vůli lyžovat rozhodně nedá, proto se místo lyžařského výcviku věnovali pěší turistice.

„Někteří letošní deváťáci by vlastně vůbec neměli možnost naučit se lyžovat. Proto byli oni i jejich rodiče nakloněni každému nápadu, jak to zachránit,“ pokračuje Špatenka.

Na Kadlečáku pořádají už několik sezon jednodenní výuku lyžování v rámci tělesné výchovy, a tak se zrodila myšlenka přemístit sem celý týdenní kurz. „Počasí nám přeje, místní sjezdovka je ve skvělém stavu. A zájem dětí je obrovský, přihlásilo se skoro padesát žáků,“ pochvaluje si ředitel Špatenka. „Kdyby se zkazilo počasí, může probíhat normální výuka ve škole, nepromarní se čas čekáním na sníh, jako by tomu bylo na horách,“ odhaluje sportovně založený pedagog další výhodu „domácí“ podoby lyžařského kurzu. A pak už ujíždí za svými svěřenci.

Všichni jim pomáhají

Lenka Boudníková je druhou členkou učitelského sboru z Lánecké, která má na netradiční akci lví podíl. Právě ladně sjela z horní části sjezdovky, kde musela umravnit několik rozjívených žáků, aby neporušovali pravidla bezpečného chování na vleku. „V pondělí po vánočních prázdninách jsme oslovili rodiče, jestli by s takovou formou výcviku souhlasili. V úterý jsme spočítali zájemce a zavolali vedoucímu Lyžařského klubu Kadlečák, zda by mohli zajistit dopolední provoz. Ve středu se začalo s výukou,“ líčí mladá učitelka rychlý sled událostí.

A s vděčností v hlase pokračuje: „Všichni nám vyšli vstříc. Lidé z lyžařského klubu přes noc dohlížejí na zasněžování, přesto si naplánovali služby tak, že od rána pomáhají dětem, které jsou třeba poprvé na lyžích. Navíc nám nabídli výhodnou cenu. Žáci platí za vlek paušál stovku na den. Za to má běžný lyžař jen dvanáct jízd, přitom pokročilejší děti zvládnou za den třicet i víc sjezdů.“

Pomohli i ostatní. Autobus místního podnikatele zdarma dopravil děti s výstrojí na úpatí Kadlečáku. V místním kiosku mají pro občerstvení vyčerpaných sportovců připraven horký čaj a svačinu za lidové ceny. Pracovníci školní jídelny zase přizpůsobili pozdějšímu návratu vyhládlých lyžníků výdej obědů. „Co začaly problémy ve sklárnách, mám pocit, že se lidé semkli a pomáhají si, hlavně, když jde o děti,“ zamýšlí se Lenka Boudníková.

„Některé rodiny žijí z jednoho platu. Nebo oba rodiče mají jen příležitostné příjmy z různých brigád. V takové situaci si nedovolí vynaložit vyšší částku za pobyt na horách,“ říká učitelka, která se s mnohými rodiči zná také osobně.

Dole u vleku je v plné práci předseda lyžařského klubu Kadlečák Jaroslav Kaiser. Podává méně zkušeným lyžařům kotvy a při tom objasňuje: „Lyžování pro veřejnost u nás začíná až ve tři hodiny odpoledne. Lidé sem jezdí zdaleka, třeba až od Kolína. Když je pěkně, bývají odpoledne u vleku docela dlouhé fronty.“ Naopak v dopoledních hodinách by vlek nevytížili, pokud se nedomluví s nějakou větší skupinou.

„Proto jsme uvítali zájem školy o pětidenní výcvik. Pro děti je dobré, že nemusí čekat ve frontě,“ usmívá se Jaroslav Kaiser na mladé adepty sjezdového lyžování.

Magdaléna Pecnová