Vladimír Kováč bojoval s nemocí dlouhých osm let. Během té doby se stal zaměstnancem Domu světla v Praze, který se stará o nemocné AIDS, a o své nemoci jezdil přednášet po celé zemi. Svůj osud vyprávěl i tisícům mladých lidí na Vysočině, které se současně snažil před AIDS varovat. Jezdil například i s mezinárodní organizací na Ukrajinu. To, že umírá, cítil již loni před Vánoci, kdy Vladimír Kováč poskytl reportérovi Deníku svůj vůbec poslední rozhovor v životě.

„Duše by chtěla, ale tělo to už nezvládá,“ svěřil se tehdy Vladimír, s kterým se život příliš nemazlil. V patnácti letech se ocitl na ulici a skončil jako prostitut závislý na drogách. Virem HIV se nakazil v 25 letech od partnera přes injekční stříkačku s drogou. Podle Miroslava Hlavatého, ředitele Domu světla, kde na počest Vladimíra vyvěsili černý prapor, byl Kováč vůbec prvním člověkem u nás, který se rozhodl, že svůj příběh zveřejní a začne šířit osvětu. „On jako první zvedl ten prapor a vystoupil na barikády. Teprve po něm přišli další.“

Vladimír v posledních měsících odmítal léčbu i spolupráci s lékaři. Trpěl rakovinou mízních uzlin a prodělal několik operací a výrazně zhubl. V rozhovoru pro Deník se Vladimír svěřil, že ho nejvíc trápil přístup některých kantorů na Vysočině, kteří mu řekli, že musí být od dětí minimálně na deset metrů a nesmí jim podat preventivní materiály, protože na ně sahal. „To bylo nejvíc bolestivé a potupné,“ říkal loni v prosinci tichým a unaveným hlasem.

V posledních chvílích jeho života ho doprovázel kamarád Václav Glazar: „Byl jako velké dítě a měl velkou duši umělce.“ Poslední rozloučení s Vladimírem Kováčem se uskuteční v kabaretu Srdce a Kámen. „Bude mu věnován celý večer a jeho ostatky pak vysypeme do Vltavy,“ dodal Václav Glazar.