„Hlavní cílovou skupinou našich dobrovolníků jsou duševně nemocní klienti, ale také senioři, zdravotně postižení a děti v rámci programu Kamarád,“ upřesnila za vedení dobrovolnického centra koordinátorka pro region Chotěboř a Havlíčkův Brod Marta Dopitová.

Lidí ochotných pracovat pro druhé ve volném čase a zdarma není nikdy dostatek, ale ne každý, kdo má o takovou práci zájem, se může dobrovolníkem stát.

Bez nároků na odměnu

„Vlastní výběr začíná už ve chvíli, kdy se nás dobrovolník rozhodne kontaktovat. Kdo nemá zájem pomáhat druhým bez nároků na odměnu, nám sotva zavolá. S každým zájemcem se sejdeme a pohovoříme si o pravidlech dobrovolnické práce, umožníme mu prohlídku našich pracovišť, například chráněných dílen Fokusu v Chotěboři. Pokud má opravdový zájem, absolvuje potřebné školení,“ vysvětlila Dopitová.

Práce dobrovolníka je náročná nejen na čas, ale není jednoduchá ani psychicky. Dobrovolník se musí naučit komunikovat s duševně nemocnými, seniory, osobami různě zdravotně postiženými.

Centrum se nezaměřuje na kvantitu, ale na kvalitu. „Pokud má dobrovolník pocit, že ho práce psychicky zatěžuje a začíná mít problémy, má možnost pohovořit si s psychologem nebo supervizorem,“ doplnila Dopitová.


Lucie Bartoňová: Pocit, že pomáhám, je víc než peníze

Lucie Bartoňová je osmnáctiletá studentka pedagogiky a ve volném čase pracuje jako dobrovolnice Denního stacionáře v Chotěboři. „Je to velice aktivní, milá a kreativní dívka. Klienti si Lucii velice oblíbili pro její elán do života a nové nápady, které se snaží ve stacionáři realizovat,“ tak ji charakterizuje koordinátorka dobrovolnického centra pro region Chotěboř a Havlíčkův Brod Marta Dopitová.

Jak jste se o dobrovolnictví dozvěděla?
Na stáži v denním stacionáři Fokus Vysočina v Chotěboři. Během stáže jsem si velice oblíbila klienty zařízení a chtěla jsem je i nadále navštěvovat. Bylo mi tedy nabídnuto stát se dobrovolníkem.

Dobrovolník pracuje zadarmo. Proč jste se rozhodla věnovat se dobrovolnictví, když za to nic nemáte?
Nemám? Ale mám! Mnohem více než finanční ohodnocení je pro mě pocit, že někomu mohu pomáhat. Raději než u televize nebo u počítače chci trávit čas s lidmi, kterým můžu být přítelem.

Co jste musela udělat pro to, abyste se vůbec mohla stát dobrovolníkem?
Musela jsem se rozhodnout, že se chci věnovat dobrovolnictví. Pak mě čekaly nutné formality, jako vyplnění dotazníku, podepsání smlouvy, návštěva školení. Supervize, což je společné setkání všech dobrovolníků v centru, mě ještě čeká. Těším se.

Co je náplní vaší dobrovolnické činnosti?
Náplň mé činnosti je velice pestrá. Ve stacionáři se věnuji volnočasovým aktivitám klientů. Jelikož hraji na kytaru, tak společně zpíváme, ale i hrajeme společenské hry nebo jdeme ven. Nedávno jsem dostala nabídku přijet za klienty na rekondiční pobyt, kde jsme strávili pěkný večer u ohně, samozřejmě s kytarou. Mám také možnost navštěvovat uživatele stacionáře v jejich přirozeném prostředí, tedy doma. Jako dobrovolnice jsem se například účastnila i vernisáže Dobrovolnického centra.

Jak často docházíte pomáhat?
Jelikož studuji v Čáslavi, nemám možnost v týdnu dojíždět. Mohu docházet pomáhat jen o víkendu a o prázdninách. Ale kdyby to šlo, tak chodím každý den, není to pro mě povinnost, ale radost.

Co plánujete do budoucna?
Chtěla bych studovat na vysoké škole a dál bych se ráda věnovala práci s postiženými lidmi. Nikdo vaši snahu neocení tak, jako oni.

(sad, md)