Jen tak se oddělení péče o rodinu a dítě městského úřadu v Chotěboři podařilo přesvědčit místní početnou komunitu sociálně nepřizpůsobivých, aby svoje děti posílala pravidelně do školy.

Skutečně jste chodili k těmto rodinám až do bytu a přesvědčovali je aby svoje děti poslaly na vyučování? Nestačila domluva nebo rozumné vysvětlení?
Domluvy nebo úřední předvolání nemají žádný efekt a proto jsme chodili do rodin osobně. V osm hodin ráno jsme stáli na chodbě, já nebo terénní sociálně pracovnice Aneta Ouřadová a tloukli na dveře. Školní docházka u některých dětí z této skupiny sociálně nepřizpůsobivých, která čítá zhruba 250 osob, byla v té době hrozná. Dneska se to děje už zcela výjimečně, abychom chodily rodiny budit a upozorňovali je, že děti mají jít do školy. Situace se podstatně zlepšila právě systematické práci s rodinami. Ale když si vybavím situaci zhruba čtyři roky zpátky, tak některé děti zameškaly až 40 procent povinné školní docházky z důvodu neomluvených absencí.

Dětem se do školy nechce?
Mladší děti od první až do čtvrté třídy by do školy i rády šly, ale rodiče je nevzbudí včas nebo je do školy neposílají vůbec. Pokud je to potřeba a učitel se začne ptát, hledají rodiče různé omluvy a výmluvy. Přitom i ty starší děti, jak jsme zjistili, chodí do školy poměrně rády, protože tam mohou získat potřebné sociální návyky. Jenže rodiny nejsou důsledné a k pravidelné školní docházce děti nevedou.

Má vaše snaha a osobní nasazení aspoň nějaké výsledky?
Obecně vzato se situace výrazně zlepšila, až na dva případy. Tyto děti mají až 200 neomluvených hodin a pokud se situace nezmění, budou se jejich případem zabývat orgány činné v trestním řízení.

Jak reagují rodiny na to, že je ráno budíte, vstupujete jim do soukromí a nutíte je aby dělaly něco, nač léta nebyly zvyklé?
Kurátor je pro tyto rodiny, z jejich úhlu pohledu stále ještě autorita, kterou si nechtějí rozzlobit, jinak by se jim to mohlo vrátit třeba v podobě nižších sociálních dávek. Proto si nějaké urážky nebo hrubosti rozmyslí. Když k nim chodíme dokonce domů a ráno je budíme, začne jim to být nepříjemné. Časem se naučí i sami včas vstát a dítě do školy vypravit. Jak jsem už řekl, problém není v dětech, ale v rodičích.

Jsou to přece už dospělí lidé…
Chybí jim ale potřebné sociální návyky. V současné době nám už v této komunitě dorůstá generace, jejíž rodiče jsou samy dlouhodobě nezaměstnaní. Vedou noční život, mají finanční potíže, problémy s alkoholem a gamblerstvím. Jsou zvyklí neplatit elektřinu a nájemné. Pokud se takovým dětem nebudeme věnovat, mohl by problém v Chotěboři nabýt do budoucna vážných rozměrů. Protože pokud vím, nikde v okolí není komunita sociálně nepřizpůsobivých tak početná, jako u nás.

Nebylo by v takovém případě vhodnější mít sociálního terénního pracovníka který má k oné komunitě blízko nebo z ní přímo pochází?
Mít terénního pracovníka pocházejícího přímo z určité národnostní menšiny lze ve velkých městech, kde je taková komunita velmi početná, jako například na severu Čech. V menších městech jako je naše bychom mohli narazit na letité klanové neshody. Například určitá rodina by mohla činnost terénního sociálního pracovníka odmítat, protože pochází z rodiny, která je s nimi léta ve sporu.

Nemíváte při takové práci občas pocit marnosti?
Nemůžeme už z principu očekávat od svých klientů něco, co není možné v reálu splnit. Jejich mentalitu a přístup k životu změnit od základů nelze. Snažíme se aspoň aby se jejich problémy neprohlubovaly a těšíme se z dílčích úspěchů. V poslední době se nám podařilo, aby tři děti z této sociálně nepřizpůsobivé komunity získaly výuční list, což v minulých letech nebylo.

Jak se vám daří je přesvědčit, že žít jinak než jejich rodiče má smysl?
Snažíme se o motivaci pozitivním příkladem. Například jedné dívce, která se vyučila, jsme pomohli aby dostala přidělený městský byt a učí se teď žít samostatně. Dneska je jí dvacet a hledáme pro ni práci.

Podaří se jí uspět? Nebo i v malém městě, kde se lidé mezi sebou znají, vědí tedy, kdo dělá problémy a kdo je bez dluhů existuje etnická nesnášenlivost?
Bohužel averze vůči komunitě sociálně nepřizpůsobivých u nás existuje. Některé firmy se je brání přijímat, byť mají výuční list, chtějí pracovat a životem prošli zatím bez problémů. To je pak svízelná situace, přesvědčit takové klienty aby nezatrpkli, nerezignovali a snažili se v životě uplatnit, přesto že jim občas někdo vyčte jejich etnický původ.

Ovšem zhruba před rokem sdělovací prostředky v regionu informovaly o dětech z této chotěbořské komunity, které ve městě obtěžují a napadají především důchodce a slabší vrstevníky.
Jedná se o skupinu asi dvanáctiletých až šestnáctiletých dívek, které páchají občas výtržnosti v centru města. Především v létě je to problém, děti se nudí, škola má prázdniny, chybí jim vhodná náplň volného času. Proto byl v některých rodinách stanoven výchovný dohled. Naštěstí v Chotěboři existují sdružení jako například občanské sdružení Benediktus nebo Calleb heart, občanské sdružení, původem z USA, působící po celé Evropě v problémových komunitách. Učí děti jak se zapojit do veřejného života, vyplnit volný čas a chodí je i doučovat.

Chotěbořská komunita žije pohromadě. Není soustředění takových problémových osob na jedno místo nešťastné?
To, že tolik sociálně nepřizpůsobivých bydlí pohromadě je problém, ale volné byty v Chotěboři nejsou. A když se náhodou některý uvolní, je třeba, dle nařízení radnice, aby nájemník byl vůči městu bez dluhů. To je pak pro některé zájemce nesplnitelný požadavek. Město zavedlo alespoň určitá opatření aby nevznikaly dluhy na nájemném. Ve spolupráci s kolegy z oddělení sociálních dávek jsme pro některé rodiny vypracovali splátkový kalendář.

Daří se aspoň některým z vašich klientů z tohoto začarovaného kruhu sociálních problémů uniknout?
Občas se ale najdou případy, kdy se některému našemu klientovi podaří uspět a prosadit se mimo rámec své komunity. Podobných případů je ale minimum. Navíc tito úspěšní se většinou začnou svých příbuzných stranit a nehlásí se k nim.