Na Sametovou revoluci vzpomíná brodský chartista Jan Schneider

Kvůli podpisu Charty 77 pracoval v Praze jako železniční dělník. Od roku 1980 tam dojížděl z Havlíčkova Brodu, kam se přiženil. „Skutečně to nebylo nijak prestižní zaměstnání, což StB zřejmě pokládalo za dostatečný trest, takže mě v Praze nechali celkem dýchat,“ vzpomíná na dobu, kdy za devět korun na hodinu vyměřoval koleje a dodává: „V Havlíčkově Brodě mě také nechávali celkem na pokoji, protože když jsem byl doma, věnoval jsem se rodině. Svoje aktivity jsem měl v Praze, ale pro pražskou StB jsem byl zase venkovan.“

V polovině sedmdesátých let se v Praze seznámil s kapelou Plastic People of the Universe, se kterou začal spolupracovat. Jako bubeník s touto skupinou zkoušel na přelomu let 1976 a 1977. V roce 1978 s nimi nahrál Pašijové hry a v roce 1986 scénickou hudbu pro hru Václava Havla Pokoušení.

Dálkové studium Cambridge

Účastnil se také bytových seminářů, od roku 1978 navštěvoval starozákonní seminář u profesora Milana Balabána. „V osmdesátém osmém nám nabídli z Cambridge, že můžeme dálkově studovat jejich kurz religionistiky. Tajně sem jezdili přednášet britští profesoři. Celý týden jsme chodili do práce a po večerech poslouchali přednášky. Bylo to úmorné,“ popisuje.

Pro zdárné ukončení studia bylo nutné v rozmezí pěti let zvládnout šest zkoušek. Jan Schneider získal v roce 1993 po složení poslední z nich certifikát této prestižní britské univerzity.

Zkušenost s anglosaským způsobem psaní esejí mu později pomohla v jeho novinářských začátcích. V polovině sedmdesátých let se v Praze seznámil s básníkem, spisovatelem a filosofem Egonem Bondym. Po mnoho let pak přepisoval magnetofonové pásky, na něž Bondy namlouval své básně, prózy a filosofická díla. Často také navštěvoval ve Staré Říši manažera Plastiků, básníka Ivana Martina Jirouse, který měl omezené možnosti pohybu kvůli takzvanému ochrannému dohledu (musel se každý den hlásit na policii v Telči).

Aby byly jeho návštěvy, při kterých Jirousovi předával materiály z Prahy, méně nápadné, brával s sebou svého malého syna Filipa.

Tajně z vězení

Stal se také jedním z prvních čtenářů Magorových labutích písní. „Dana Němcová byla tehdy za Jirousem na návštěvě ve vězení a on jí dal na rozloučenou francouzáka. Najednou cítila, jak jí něco cpe do pusy. Byl to moták. Přinesla ho ještě rozpitý od slin a my to hned přepisovali,“ vzpomíná.
Dodává, že jedna z básní sbírky, která se dostala z vězení dřív než její autor, je také trochu o něm:

Ptali se svaté Cecilie/na nebi andílci:/Opravdu se Ti líbí/jak hrajou Plastici?/Za to jak krásně hrajou/za jejich Pašije/Pan Bůh je zvláštní branou/do nebe vpašuje

Už od prosince roku 1988 byly znát určité změny, Jan Schneider byl ale k probíhajícím demonstracím skeptický. „Přiznám se, že jsem na ně nechodil rád, protože jsem měl doma třeba šest tisíc přepsaných stran knihy Egona Bondyho. V takových případech jsem omezoval i chození na přednášky. Měl jsem strach, aby mi to nesebrali,“ vysvětluje a dodává, že pro něj jeho tehdejší činnost zaměřená na rozvíjení vzdělanosti a kultury byla podstatnější, než kdyby si někde na demonstraci lehl a nechal se zatknout.

„My jsme těmhle lidem říkali antonenfuter – potrava pro antony, jak se tehdy přezdívalo policejním autům,“ usměje se. Zlom nastal až 17. listopadu.
V devět hodin večer následujícího dne poslouchal v Brodě s budoucím brodským starostou Tomášem Holendou Hlas Ameriky.

„Mluvili tam o studentovi zabitém na demonstraci. Podívali jsme se s Tomášem na sebe a řekli jsme si – tak dost. To byla hranice a oni ji překročili,“ vysvětluje. I když se později prokázalo, že při demonstraci žádný Martin Šmíd nezemřel, věci se daly do pohybu.

Zuzana Klementová