Deník ho oslovil na celorepublikovém setkání členů Společnosti přátel žehu v Přibyslavi. Pavel Cajzl začal v pohřebnictví pracovat prakticky hned po maturitě. Podle jeho názoru je pohřebnictví služba jako každá jiná, a proto by měla mít určitou úroveň.

Naznačil jste, že jste byl pro svoji práci v pohřební službě určitým způsobem předurčen…
Moji prarodiče, a to je zajímavé, se seznámili u hrobu, o který pak pečovali moji rodiče. Teď se o něj starám i já. Moje rodina ale v minulosti pohřební službu neprovozovala.

Vidíte, myslela jsem si, že vaše rodina v minulosti, například za první republiky, měla nějaký pohřební ústav a vy teď pokračujete v tradici.
Ne, ale moje matka pracovala v pohřební službě. Často jsem ji navštěvoval v zaměstnání a určitým způsobem jsem, jak dnes zjišťuji, k této práci inklinoval. Proto nebylo divu, že jsem po maturitě začal pracovat v pohřebnictví. Ale je pravda, že pro některé moje kolegy z oboru mají podnikání v pohřební službě takříkajíc v rodě. Některým z nich po listopadu 1989 vrátili pohřební ústavy, které provozovali jejich předkové a oni teď pokračují v tradici.

Pohřební služba je nutně spojená s posledními věcmi člověka, ztrátou blízkého a smutkem. Ne každý asi může v takovém oboru podnikat, už jen proto, že je v každodenním kontaktu se smrtí.
Především je potřeba zachovat si určitý odstup, protože i pohřební služba je, ač to bude znít trochu tvrdě, obor podnikání a obchod jako každý jiný.

Vypadáte velmi optimisticky, jako člověk se smyslem pro humor, u kterého by na první pohled nikdo nehádal, že máte poněkud smutné povolání. Ale upřímně, je možné udržet si nadhled vždycky, za všech okolností?
Máte pravdu, jsou určité okamžiky, kdy ani provozovateli pohřební služby není lehko. Například v případě pohřbu malého dítěte, to je velmi emoční záležitost i pro zkušeného podnikatele v oboru. Na druhé straně jsem zařizoval pohřeb mnoha svým známým, kterým zemřel někdo blízký. Byl to pro mě jen obchod a já se snažil nabídnout ty nejlepší služby. I se smrtí svých rodičů jsem se musel vyrovnat. To je holý fakt, život začíná i končí.

Už celých dvacet let spolupracuje Sdružení pohřebnictví v ČR se Společností přátel žehu. Dá se říci, kolik pozůstalých žádá pro svoje zesnulé blízké pohřeb žehem?
Podle mých informací se nechají v České republice zpopelnit tak tři čtvrtiny zemřelých.

Když pozůstalý navštíví vaši pohřební službu a není pevně rozhodnut, jaký způsob pohřbu pro své blízké zvolí, doporučíte mu pohřeb žehem, anebo do země?
Doporučovat způsob pohřbu dost dobře nelze. Ono je to celé trochu jinak. Když se chystá na smrt starý člověk, připravuje si většinou veškeré náležitosti už dlouho předem a sám se rozhodne pro způsob pohřbu. Pozůstalí pak splní jeho přání. Záleží hodně i na tom, odkud nebožtík pochází. Například na venkově, hlavně na religiózní Moravě, je hřbitov za vsí. Pohřby se konají v kostele, účastní se jich většina místních. Průvod s nebožtíkovou rakví kráčí přes celou vesnici na hřbitov k předem vykopanému hrobu, nad kterým promluví kněz. Je to obřad a zakořeněná tradice. Například v sousedním Rakousku se nechává zpopelnit jen 24 procent zesnulých, ostatní pohřby jsou do země.

A vy sám, jakému druhu pohřbu byste dal přednost?
To je otázka. Jestli mám hovořit za naši firmu, která provozuje i krematorium, pak pohřeb žehem. Jestli mám mluvit za Sdružení pohřebnictví v ČR, tak je to půl napůl a jestli mám mluvit sám za sebe (úsměv)…, pak moji prarodiče se seznámili u hrobu, o který pečovali moji rodiče, a po nich tato povinnost přešla na mě, takže je to jasné.

Na celorepublikovém setkání Společnosti přátel žehu jste se zmínil o přijetí zákona o pohřebnictví, jak tento zákon změnil etiku podnikání ve vašem oboru?
Velmi zásadním způsobem. Úroveň a kultura pohřebnictví v ČR výrazně stouply. Například nový zákon zakázal provozovat pohřební služby u nemocnic, protože je to neetické. Provozovatelé pohřební služby mají možnost se také vzdělávat v oboru.

Když srovnáte úroveň pohřbívání dnes a před dvaceti a více lety, jaká je situace?
I tam se hodně změnilo. Za socialismu jsme zemřelé vozili nevzhlednou šedou dodávkou. Dnes máte možnost zajet na veletrh pohřebnictví do Rakouska a objednat si pohřební vůz podle poslední módy. V minulosti byli v ČR pouze dva monopolní výrobci rakví, když jste rakev s nebožtíkem zvedli, propadal vám dnem. Dneska je technologie výroby daleko propracovanější, pozůstalí si mohou objednat rakev úměrně kvalitě ale i svým finančním možnostem.

Dobře, to mluvíme o obchodních možnostech. Vraťme se k té citované etice. Říkal jste, že pohřebnictví je obchod a někteří vaši kolegové to asi berou doslova. Přetahují se o nebožtíky, nechávají v nemocnici zaměstnat svoje „lidi“, kteří jim hlásí každé úmrtí. Na Vysočině došlo dokonce k případu fyzického násilí, který řešila policie.
Tak to je smutná záležitost (povzdech). Většina podnikatelů v pohřebnictví je slušná. Výjimky se samozřejmě najdou, stejně jako v každém jiném povolání. Ne každý bohužel zachovává etiku na sto procent. A s tím přetahováním o nebožtíky… to je někdy dost choulostivá situace. Bohužel za ni občas mohou někteří pozůstalí. Zemře v nemocnici babička a její děti, aniž by se spolu domluvily, objednají odvoz těla. Ovšem každý u jiné pohřební služby. Pak nastane situace, kdy si pro jednoho nebožtíka přijedou zaměstnanci hned dvou pohřebních služeb. Je to situace dost komplikovaná a někdy i emočně vypjatá. Takže se docela dobře může stát, že padne i nějakých pár facek.