Tomáš Holenda vzpomíná na události listopadu 1989

„Mojí velkou láskou tehdy bylo létání, byl jsem členem brodského Aeroklubu,“ vypráví Holenda. Aby se mohl svému koníčku věnovat, nesměl mít žádné problémy s totalitním zřízením. „Byl jsem dlouho mnohem konformnější s režimem, než třeba Honza Schneider, který měl rodinu a stejně nechodil k volbám, což bylo tehdy velmi odvážné a riskantní. Honza přepisoval samizdaty a já jsem byl v širší representaci ČSSR v letecké akrobacii. To jsou paradoxy,“ říká. V roce 1988 už mu ale docházela trpělivost.

V Praze se dostal k Nezávislému mírovému sdružení a k Hnutí za občanskou svobodu a zúčastnil se několika jejich akcí. „Jednou jsme po Václaváku roznášeli nějaké letáky. Něco k propuštění politických vězňů. Kamarádku zastavili policisté a ona měla kabelku plnou těch letáků. S kamarádem jsme prošli těsně vedle ní a podařilo se nám kabelku od ní převzít, aniž by si toho policisté všimli. Ale to už byl úplně jiný režim, než tvrdé represe v padesátých letech. To, co jsem dělal roce 1988 a 1989, nebylo žádné velké hrdinství. Byly to spíš takové žertíky, nějakých velkých akcí jsem se tehdy neúčastnil,“ říká.

Poté, co v lednu 1989 při jedné z tvrdě potlačených pražských demonstrací takzvaného Palachova týdne dostal obuškem přes záda, rozhodl se podepsat Chartu 77.

Dvakrát přišel o práci

„Kde bydlí pan Uhl, jsem věděl již od demonstrace ke Dni lidských práv z prosince 1988, tak jsem šel a u nich v kuchyni to podepsal. Ten pocit vnitřní svobody, kterou vám nemůže nikdo vzít, byl osvobozující,“ vzpomíná. Příslušné orgány se o něj začaly zajímat až později, když v létě téhož roku podepsal petici Několik vět. Tehdy přišel o práci ve vývojové zkušebně AERO Vodochody a později mu zakázali i létat.

„Vyvěsil jsem petici Několik vět v Aeru na nástěnku a napsal jsem k tomu komentář: Když už podepisujete petice proti Několika větám, abyste věděli, co odsuzujete. K mému úžasu nikdo neměl odvahu tu petici strhnout,“ vypravuje. Asi po týdnu se zjistilo, že petici vylepil on a druhý den ráno mu na vrátnici sdělili, že nesmí vstoupit do objektu. „Všechny osobní věci ze šuplíků a ze skříně mi vyházeli do papírového pytle a předali mi to přes vstupní turnikety. Podobně to s peticí Několik vět udělal v jednom podniku v Brodě kamarád David Šidlák z Havlíčkovy mládeže, také měl problémy,“ dodává.

Kopáč

Rozhodl se vrátit do Havlíčkova Brodu. Začal tu pracovat jako kopáč u vodovodů a kanalizací. „To byla nejšťastnější doba mého života, protože jsem neměl žádné starosti. Byl jsem ve dvě hodiny doma z práce, tehdy čtyřletého syna Milana jsem si v té době užil dosyta. Stále jsme někde chodili či jezdili na kole na výlety, do lesa nebo k vodě. Bylo nádherné léto,“ usmívá se.

Další část vyprávení Tomáše Holendy čtěte v sobotu 28. listopadu.

Zuzana Klementová