„Mojí velkou láskou tehdy bylo létání, byl jsem členem brodského Aeroklubu,“ vypráví Holenda. Aby se mohl svému koníčku věnovat, nesměl mít žádné problémy s totalitním zřízením. „Byl jsem dlouho mnohem konformnější s režimem, než třeba Honza Schneider, který měl rodinu a stejně nechodil k volbám, což bylo tehdy velmi odvážné a riskantní. Honza přepisoval samizdaty a já jsem byl v širší representaci ČSSR v letecké akrobacii. To jsou paradoxy,“ říká. V roce 1988 už mu ale docházela trpělivost.

V Praze se dostal k Nezávislému mírovému sdružení a k Hnutí za občanskou svobodu a zúčastnil se několika jejich akcí. „Jednou jsme po Václaváku roznášeli nějaké letáky. Něco k propuštění politických vězňů. Kamarádku zastavili policisté a ona měla kabelku plnou těch letáků. S kamarádem jsme prošli těsně vedle ní a podařilo se nám kabelku od ní převzít, aniž by si toho policisté všimli. Ale to už byl úplně jiný režim, než tvrdé represe v padesátých letech. To, co jsem dělal roce 1988 a 1989, nebylo žádné velké hrdinství. Byly to spíš takové žertíky, nějakých velkých akcí jsem se tehdy neúčastnil,“ říká.

Poté, co v lednu 1989 při jedné z tvrdě potlačených pražských demonstrací takzvaného Palachova týdne dostal obuškem přes záda, rozhodl se podepsat Chartu 77.

Dvakrát přišel o práci

„Kde bydlí pan Uhl, jsem věděl již od demonstrace ke Dni lidských práv z prosince 1988, tak jsem šel a u nich v kuchyni to podepsal. Ten pocit vnitřní svobody, kterou vám nemůže nikdo vzít, byl osvobozující,“ vzpomíná. Příslušné orgány se o něj začaly zajímat až později, když v létě téhož roku podepsal petici Několik vět. Tehdy přišel o práci ve vývojové zkušebně AERO Vodochody a později mu zakázali i létat.

„Vyvěsil jsem petici Několik vět v Aeru na nástěnku a napsal jsem k tomu komentář: Když už podepisujete petice proti Několika větám, abyste věděli, co odsuzujete. K mému úžasu nikdo neměl odvahu tu petici strhnout,“ vypravuje. Asi po týdnu se zjistilo, že petici vylepil on a druhý den ráno mu na vrátnici sdělili, že nesmí vstoupit do objektu. „Všechny osobní věci ze šuplíků a ze skříně mi vyházeli do papírového pytle a předali mi to přes vstupní turnikety. Podobně to s peticí Několik vět udělal v jednom podniku v Brodě kamarád David Šidlák z Havlíčkovy mládeže, také měl problémy,“ dodává.

Kopáč

Rozhodl se vrátit do Havlíčkova Brodu. Začal tu pracovat jako kopáč u vodovodů a kanalizací. „To byla nejšťastnější doba mého života, protože jsem neměl žádné starosti. Byl jsem ve dvě hodiny doma z práce, tehdy čtyřletého syna Milana jsem si v té době užil dosyta. Stále jsme někde chodili či jezdili na kole na výlety, do lesa nebo k vodě. Bylo nádherné léto,“ usmívá se.


Další část vyprávení Tomáše Holendy čtěte v sobotu 28. listopadu.

Kdo je Tomáš Holenda
Vystudoval katedru letadel na pražském Českém vysokém učení technickém. Působil na vývojové zkušebně v AERO Vodochody. Po revoluci se stal prvním brodským starostou. Od roku 1999 působí na ministerstvu vnitra, kde se podílel na reformě veřejné správy (rušení okresních úřadů). Nyní má na starosti informační systém centrální evidence obyvatel, občanských průkazů a cestovních dokladů. Je podruhé ženatý a má dva syny. Trvale bydlí v Havlíčkově Brodě a považuje se za brodského lokálního patriota.

Zuzana Klementová