Vystudovala jste psychologii, co vás zavedlo až do vězení?
Vždycky jsem chtěla dělat dětskou klinickou psychologii, takže dětský domov, kojenecký ústav a podobně. Jenže po studiích jsem nemohla najít nikde práci. Nemohla jsem ani učit v mateřské škole, protože jsem neměla potřebnou pedagogickou aprobaci. Nakonec jsem pracovala jako kurátorka pro romskou otázku v Kladně a pak jsem konečně začala pracovat jako psycholog ve věznici ve Vinařících.

Kurátorka pro romskou otázku, to muselo být hodně tvrdé povolání.
To víte, že to nebyla snadná práce, protože romů tam bylo a stále je dost. Navíc jsme věděli, že jim dáme peníze a oni skončí v hospodě. Tak jsme s kolegyní jezdily po těch vesničkách a nakupovaly jsme jim. Vozily jsme rodinám tašky a spoustu základních potravin, a víte, co jsme se pak dozvěděly? Že oni potom šli do hospody a aby se k tomu rumu dostali, tak tam vzali tři kila cukru. Prostě výměnný obchod, věc za věc. Samozřejmě, že se to tak nedělo ve všech případech, ale byla to práce ne moc radostná.

Když jste se pak dostala do věznice, to jste musela mít radost?
Blízko Kladna je velká věznice, Vinařice, a tam se tenkrát dělal takový velký poradní sbor a jeden kolega psycholog mi říká: Já jdu do Prahy, nechtěla bys to za mě vzít? To víte, že jsem měla radost, konečně jsem mohla dělat to, co jsem vystudovala!

Jak dlouho jste pracovala jako psycholožka ve Vinařících?
Nastoupila jsem v roce 1976 a odcházela jsem z této pozice v roce 1983 do věznice v Pardubicích., .

A jak jste se pak dostala do čela věznice?
Protože jsem neměla nikdy nic společného s vůdčí stranou (smích), tak to polistopadové období mě najednou souhrou všech možných náhod vystřelilo, dá se to tak říci, že to byl výstřel, protože to snad ani nebyl postup služební, do pozice ředitelky věznice v Pardubicích. Tenkrát se tomu ještě říkalo nápravně výchovný ústav a tam jsem prožila nádherných pět let.

V čem bylo pro vás toto období tak významné?
Rodily se různé novinky a my jsme byli jedna z prvních věznic, která vyrazila do zahraničí. V Německu jsme našli spoustu inspirací, které se týkaly výkonu trestu odsouzených a řadu věcí z toho jsme chtěli i aplikovat, takže se podařilo, aby to bylo nějak i legislativně posvěcené.

O co konkrétně šlo?
Měli jsme třeba odsouzené sestěhované podle chování a ne podle typu věznice - tehdy to byly I., II. a III. nápravně výchovná skupina. To teď věznice už zase nemají, ale tenkrát v roce 1991, 1992 jsme měli jeden barák, tam byly odsouzené, které se perfektně chovaly, dělaly práci navíc, chodily do školy, udržovaly vztahy s prostředím venku, nehádaly se, nepraly se, nedělaly na sebe různé podrazy, ani vůči personálu se nechovaly špatně, spolupracovaly na těch změnách, které se týkaly jejich života ať ve věznici nebo i v budoucnosti.

A ty ostatní baráky?
Ve druhém baráku se začínalo. Každý, kdo přišel nový, tam začínal. A buď se ta odsouzená snažila a mohla se propracovat do té první skupiny, anebo byla v opozici, negativistická, už předem proklamovala, že ona svůj způsob života nezmění, že nikdy nepracovala a tak nikdy pracovat nebude, a že kradla a tak že zase bude krást, ta se potom dostala do té třetí skupiny.

Jaké měly ženy z prvního baráku výhody?
Mohly chodit ve volném čase v civilu, měly na baráku sporáky, pračky, mohly si různé věci dělat samy, to byly ty první vlaštovky sebeobslužných programů a ty co byly v tom nejhorším baráku, neměly nic takového. Někdy vařič, kde si směly akorát uvařit kafe nebo čaj, chodily v těch strašných modrých uniformách, šátky na hlavě, batůžky. Měly povoleno i minimum takových věcí, které ženě zpříjemňují život, takže žádné parfémy, žádnou voňavku, ty těch výhod měly nejméně. Ty dvojky, ty jich měly tak průměrně a ty první to, co jim zákon mohl dopřát.

A nezkoušely vás odsouzené nějak obalamutit?
Teď vám řeknu jednu takovou humornou příhodu, která se stala, když paní vychovatelka se skupinou šesti nebo osmi žen šla do kina, aby neztratily kontakt s vnějším světem. Před tím kinem si zašly do samoobsluhy. A najednou se paní pokladní zdvihla a ukázala na jednu ženu, že ukradla vodku. No tak paní vychovatelka tam udělala odsouzené důkladnou osobní prohlídku, vodka se našla a milá odsouzená spustila lamentace, že bude muset do třetí skupiny, což se také stalo. Šanci měla, ale nezvládla to a velmi rychle věděla, o co přichází a kam se propadne - trest přece,aby byl účinný musí být také rychlý.

Neměla jste někdy jako žena problémy s tím, že jste ve vedoucí funkci v zařízení, které může někomu připadat jako ryze mužská záležitost?
Myslím si, že diskuse typu žena tam ano, žena tam ne, jsou takové někdy až akademické. Vždycky záleží na osobnosti člověka, a jestli osobnost řídícího pracovníka je schopná problematiku zvládnout a ještě personál motivovat, aby s chutí náročnou práci dělal a nechodil do práce s pocitem, už abych byl pryč, když tedy řídící pracovník umí personál motivovat, tak je to ten nejdůležitější předpoklad a je úplně jedno, jestli mám sukni nebo kalhoty.

Musí být těžké být na jedné straně ředitelkou zaměstnanců a na druhé vězenkyň.
Ano a se všemi musíte umět komunikovat. Odsouzené jsou úplně jiná skupina lidí - promarnily určité šance, zneužily důvěru jiných a najednou jsou vyloučené ze společnosti do vězení. Vůbec není vzácností, že tady máme i desetkrát soudně trestané ženy nebo jsou tady ženy, které jsou mentálně retardované a ta jejich hraniční trestní odpovědnost byla přijata na základě znaleckých posudků psychologů a psychiatrů. Musíte to zvládnout také s lidmi, kteří hluboce prožívají pocity viny, jsou nešťastní a dvacet čtyři hodin denně se jim tady nelíbí a pak musíte zvládnout komunikaci s protřelými odsouzenými, které tady jsou už poněkolikáté, cítí se jako ryby ve vodě, neustále se domáhají všemožných domnělých práv, všechny nás znají, vědí, jaký kdo jsme a musíte i s nimi zvládnout řešit jejich věc, se kterou se na mě, jako na ředitelku obrací.

Jak takové žádosti fungují?
Odsouzené mají právo žádat si o různé věci, o kterých si myslí, že na ně mají právo např. si žádají o přerušení trestu. Já pak mám ve svých povinnostech se takovou žádostí zabývat do třech až pěti dnů. Je vždy velkým uměním té odsouzené vysvětlit, že to, co ona si představuje, že by měla mít a pokud možno co nejdříve, nedostane teď nebo zítra, ale nedostane to ani za rok. To jsou obtíže té profese. Musíte také správně říct ne, aby to i u těch složitých povah, někdy to jsou anomální až psychopatické osobnosti, nevedlo k té reakci zloby, vzteku, protože tady jsou až tak hraniční odsouzené, které nám dokážou ve vzteku zdemolovat celu.

Jste oba s manželem psychologové, bavíte se doma o práci?
Tím, že vzdělání máme oba psychologického zaměření, povídáme si spíš o souvislostech, které se váží k našemu oboru a samozřejmě, že některé zapeklitosti si doma sdílíme. Takové to pořekadlo, že sdílená starost je poloviční starost, to také platí, ale spíš se bavíme o obecných věcech nebo extrémních záležitostech, které doma rozebíráme a tříbíme si svůj názor.

Prošla jste mužskými i ženskými věznicemi, kteří vězni jsou horší? Dá se to takhle zobecňovat?
To by bylo složité, kdybyste chtěla měřítko, zda jsou horší nebo lepší. Jsou jiní. Přiznám se, že když jsem dělala u mužů ve Vinařicích, tak mě ta práce bavila. I tam se začínalo pracovat se skupinami odsouzených, nešlo jen o izolaci, ale o podněcování odsouzených ke změně způsobu života. A pak jsem se dostala k ženám. Nejdřív jsem si říkala, ježíšmarja, to jsou hysterky uječený a pořád otravují a něco chtějí, pořád to samý. A najednou uplynul rok a já jsem zjistila, že mě ta práce baví úplně stejně jako s těma chlapama.

Přesto je mezi nimi nějaký rozdíl?
Tam je jeden obrovský zásadní rozdíl, který nelze postihnout slovíčkem lepší nebo horší. A ten já vidím v tom, že ženy jsou mnohem hovornější, sdílnější a problémy, ať reálné nebo vyfabulované neustále valí na tu svoji vychovatelku nebo psycholožku nebo sociální pracovnici, kdežto chlapi jsou uzavřenější a nepotřebují sociální pracovnici, protože oni si to zařídí sami. Mají tu schopnost a potřebu komunikace s pracovníky ve vězeňství posazenou jinde a mají to jinak a ten jejich svět je mnohem uzavřenější. Mezi chlapy, když se něco semele, tak řeknou, že upadli v koupelně nebo na chodbě a neřeknou, co se stalo, raději si to vyřídí někde v noci nebo jinak a netahají do toho personál, pokud to není nějaké hraniční. Kdežto ženské, do toho vtáhnou vychovatelku a vymyslí si často až legendy co a jak se stalo, či ne.

Ve Světlé jste čtyři roky, jak vnímáte mediální humbuk kolem vězenkyň jako Barbora Škrlová nebo Ludmila Brožová-Polednová?
Když do vězení přijde mediálně známá osoba, záleží na tom, jaká trestná činnost ji k nám přivedla. Takový člověk se stává předmětem zájmu odsouzených. Ti jsou zvědaví a ptají se jak se mu co povedlo. Někdy to může fungovat i tak, že odsouzený dělá hotové tiskovky a pak se může stát, že do vězení přijde člověk, který kradl před hospodou kola, ale vyjde ven a už je bytař, protože se dozví, kde si sežene vše potřebné a jak to vlastně udělat. I to jsou důsledky hromadného ubytování odsouzených. Odborně tomu říkáme prizonizace - kriminální nákaza.

A když páchá trestnou činnost na dětech, jako tomu je v případě Škrlové?
Obecně platí, že když přijde do vězení člověk, který páchal závažnou trestnou činnost na dětech, tak má ve vězení těžký život. A upřímně řečeno, my ho nejsme schopni stoprocentně ochránit. Znásilnění dítěte, zneužívání dětí, to ani vězni nemají rádi a tito odsouzení se mnohem snáze stávají obětí šikany. My si je také vytipováváme, hlídáme je, aby na sobě neměli známky násilí nebo snášeli útrapy. Mediálně známého člověka s takovýmhle příběhem, si už předem tipujeme jako možnou oběť násilí a je pravidelně kontrolovaný. Na rovinu ale říkám, že se nám ho nepodaří ve sto procentech ohlídat.

Už jste ve vězeňství zažila určitě leccos, přesto, šokovalo vás někdy něco?
Když jsem dělala v mužské věznici, měli jsme tam odsouzeného, který byl fetišista a ještě byl i trochu šmrnclý transvestismem. Venku vystupoval jako žena, a na to chytal zákazníky, byl to prostitut. On ve vězení fáral a musel nosit ty šílené kousavé šedivé hadry, a ještě k tomu nesměl mít nic, co by mu připomínalo ženu. A tak byl pořád na kázeňských trestech, protože jakmile někde měl červenou tužku, maloval si pusu nebo ukradl zrcátko nebo rtěnku. A on už byl pak tak nešťastný, že se začal podřezávat. Pokus o sebevraždu patří do kompetence psychologů, takže já jsem si s ním promluvila víc, on mi také o sobě víc řekl a já jsem ho poslala na psychiatrii s tím, že by mu psychiatr mohl předepsat trvalé povolení, aby po dobu výkonu trestu mohl u sebe mít dámskou rtěnku a zrcátko.

To je docela neobvyklá žádost, ne?
Samozřejmě jsem měla pochybnosti, aby mi to ten psychiatr podepsal, myslela jsem si, že si řekne, že jsem se zbláznila. A pan primář mi zavolal, ptal se a já jsem mu vysvětlovala podmínky ve výkonu trestu a povolené a zakázané předměty, no a nakonec napsal odspouzenému zvláštní povolení. A když mu našli rtěnku, vytáhl recept od doktora a mohl mít rtěnku a zrcátko. A poté, co jsme mu to dovolili, zklidnil se, fáral, v klidu se dočkal konce vězení.

Bála jste se někdy mezi vězni?
V životě jsem se odsouzených nebála, ani chlapů, i když jich bylo hodně a pracovala jsem s nimi také v komunitě. Bylo jich ve skupině dvanáct a věděla jsem, že i kdyby někdo z nich proti mně vystartoval, tak dalších jedenáct mě bude bránit. Získala jsem si jejich důvěru, že o jejich problémech přemýšlím, že chci, aby i oni o nich přemýšleli a hledali řešení, které by je nevedlo ke střetu se zákony.

Opravdu jste nikdy neměla strach?

Jednou jsem se bála, když jsem měla odpolední a na žádanku jsem měla rozhovor s odsouzeným, který byl v krizi. A já jsem pořád nevěděla, jestli je v depresi nebo na něho jde agrese. A pak jsem si všimla, že jsem na stole nechala těžítko a on na něj fixoval svůj pohled. Choval se strašně zvláštně a já jsem si říkala, že na patře nikdo není a nikoho bych se nedovolala. Dopadlo to ale dobře.

To bylo jedinkrát, kdy jste se bála?
Pak to byly strachy, kdy jsem se bála, jestli obstojím profesionálně, a to když byly vzpoury, to jsem si říkala, že to snad zvládneme. Já jsem se v lednu 2000 dostala do funkce, kdy jsem byla jmenována jako generální ředitelka Vězeňské služby a devátého ledna začaly vzpoury, takže to byl křest ohněm a myslím, že jsme to ustáli.

Máte mezi bývalými vězni přítele nebo někoho, o kom víte do dneška?
Když bylo po listopadu, tak mezi odsouzenými, kteří se nedostali ven na tu největší amnestii, byly ženy odsouzené za vraždu a mezi těmi vražedkyněmi byla jedna vysokoškolačka, vedla ve věznici knihovnu. Já také miluju knihy, sloužila jsem třeba v sobotu a v neděli, nakupovala jsem různý knihy, takže jsem si s ní o těch knihách povídala, sblížily jsme se a já jsem nahlédla za zadní vrátka toho trestného činu, který spáchala na svém partnerovi. A když se pak dostala ven na podmínku, tak jsme se dokonce navštívily, protože ona mi chtěla poděkovat, že jsem jí pomohla ten šílenej trest odnětí svobody přežít. Vězněná populace je skutečně nejpestřejší sbírka lidských osudů a občas můžete vysledovat nit různých neštěstí, která končí vězením a jindy vidíte šňůru bezohlednosti, sobectví, hamižnosti a požitkářství, které rovněž končí ve vězení. Hledat objektivní pohled na sebe sama, hledat situace a okolnosti, které pachatele přivedly do vězení, připustit, že jsem skutečně ublížil a jak mohu věci změnit, abych se již do vězení nedostal - to je prací odborných pracovníků ve vězeňství. Bez vůle samotných odsouzených a pomoci jejich blízkých, případně institucí a nevládních pomáhajících organizací je to však úkol jen obtížně zvladatelný.

Řekli o ředitelce Kamile Meclové
Naše paní ředitelka je úžasná bytost. A nevnímám ji tak pouze já, ale i řada lidí z branže a lidé, kteří měli možnost se s ní blíže seznámit. Po profesní stránce ji uznávám, jako zkušeného odborníka v oboru a velmi zdatného manažera. Navíc je neustále vlídná a vstřícná. Při každém setkání s ní cítím, jak z ní vyzařuje pozitivní energie, které má na rozdávání. Obdivuhodná je její vitalita a nadšení pro danou věc. Umí nás povzbudit a za odvedenou práci poděkovat nebo pochválit. Vím, že si naší práce váží a že je na nás hrdá, protože moc dobře ví, že je naše práce nelehká. Neustále nám tedy poskytuje jakousi morální a kolegiální podporu. A to je zase ta lidská stránka paní Meclové, která se s profesní neustále prolíná. Je mi moc líto, že se s ní budeme muset zanedlouho rozloučit, ale odpočinek a relativně bezstarostné dny prožité s rodinou jí z celého srdce přeji.
Eva Hodná, tisková mluvčí věznice ve Světlé n. S.

Mgr. Kamila Meclová
nar. 1948 v Praze
Před studiem psychologie pracovala v Kojeneckém ústavu, roku 1973 absolvovala na Univerzitě Karlově obor psychologie, poté rok pracovala jako kurátorka pro romskou problematiku při ONV Kladno. Od roku 1976 působí ve vězeňství - do roku 1990 jako psycholožka, poté 5 let jako ředitelka věznice pro ženy v Pardubicíh. Od r. 1995 pracovala jako I. náměstkyně generálního ředitele Vězeňské služby, v lednu 2000 se stala generální ředitelkou Vězenské služby. Od května 2005 - po odvolání tehdejším ministrem spravedlnosti Němcem - pracuje jako ředitelka věznice pro ženy ve Světlé nad Sázavou. Je vdaná, má tři děti a čtyři vnoučata.