S režisérkami se dělá líp, říká filmová Mata Hari

Jde z role do role a říká: „Herectvím se mi splnil dětský sen.“ Její nejnovější film Rytmus v patách uvede Česká televize v neděli 14. března.

Film se měl původně jmenovat Malá pražská Matahára, proč nakonec Rytmus v patách?
Zjistili jsme, že málo současných lidí ví, kdo ve skutečnosti Mata Hari byla (nizozemská tanečnice, která za 1. světové války donášela tajné informace německé i francouzské straně, a byla za to popravena – pozn. red.). Pro diváky obecně není atraktivní, když název filmu obsahuje slovo, kterému nerozumějí. Jméno Rytmus v patách se pro tento film hodilo, je vhodně dvojsmyslné a také se to ve filmu zpívá v jedné písničce.

Mohla byste nastínit děj?
Hlavní hrdina je Škvoreckého Danny Smiřický, kterého hraje Vojtěch Dyk. Má kavárenskou kapelu a zamiluje se právě do mé postavy Geraldiny. Její rodina se přistěhovala z Anglie, kde si žila na vysoké noze, a v Praze se v padesátých letech musí přizpůsobovat režimu. Geraldina je rebelka, chce proti systému bojovat, ale v mladické nerozvážnosti si neuvědomuje, jaké to bude mít následky. Příběhů se ale ve filmu rozehrává víc.

Proč je Geraldina přirovnávaná právě k Matě Hari?
Stejně jako ona hraje na dvě strany – snaží se vyjít s režimem, ale tajně posílá dopisy do Ameriky. Sama o sobě tvrdí, že je to taková pražská Mata Hari, špionka.

V tomto filmu se představí mnoho mladých herců. Myslíte, že právě třeba Vojtěch Dyk, Berenika Kohoutová, Vojtěch Kotek nebo vy budete novou hereckou generací, která nastoupí na místo Ani Geislerové, Ivana Trojana a dalších současných hvězd?
Nevím, jestli zrovna já jsem budoucnost českého herectví, ale určitě pozoruji, že se kolem mě pohybuje spousta nadějných mladých herců, kteří by to mohli dotáhnout daleko.

Koho konkrétního máte na mysli?  
Velmi výjimečný je Vojta Dyk, tak talentovaný a všestranný umělec se tady dlouho neobjevil. Zvládá spoustu disciplín a ve všech vyniká. Z mladých hereček je šikovná Tereza Voříšková, se kterou se potkávám v divadelním představení Noc bláznů na malé scéně Divadla ABC.

Jak se vám v partě mladých herců hrálo?
Vždycky se mi spolupracuje lépe s lidmi, kteří jsou mi věkově blíž, než se starou gardou herců, se kterými se člověk bojí dát do hovoru. Při natáčení vznikla spousta přátelských pout a v této sestavě se scházíme doteď.

Nastala při natáčení nějaká situace, na kterou nikdy nezapomenete?
Jednu konkrétní si asi nevybavím, protože jsme se tam téměř nonstop něčemu smáli. Spojení Dyk – Kotek – Meduna je vražedné. Tito tři pánové si umějí udělat srandu opravdu ze všeho.

S Vojtěchem Kotkem jste se nesetkala poprvé. Hrajete spolu v Činoherním klubu, spolupracujete při dabingu. Stali se z vás přátelé?
My jsme se seznámili na natáčení pohádky Fišpánská jablíčka, kde hrál prince a já princeznu. Myslím, že se z nás stali dobří přátelé, rozumíme si a je nám spolu příjemně. Ocenili jsme to nedávno, když mě Vojtěch obsadil do jednoho dabingového projektu. Jakmile mi něco řekl, hned jsem věděla, co po mě chce, a nemusel mi to dlouze vysvětlovat. Tím, že jsme na sebe myšlenkově napojení, vím, co kterým slovem myslí. Práci to dost ulehčí.

Jaká byla spolupráce s Andreou Sedláčkovou, která Rytmus v patách režírovala?
Výborná, já už jsem ji poznala asi před pěti lety při přípravě jednoho menšího filmu. Obecně se mi lépe spolupracuje s ženami-režisérkami než s muži. Pro určité věci mají jiné cítění než chlapi. Myslím, že Andrea je opravdu nadaná a tu práci dělá dobře.

Roli Veroniky vám ve svém filmu Bába nabídla další žena-režisérka Zuzana Špidlová. Snímek loni získal cenu za nejlepší studentský film na festivalu v Cannes. Jak vzpomínáte na natáčení?
Čtrnáct dní jsme byli zavření v bytě a kvůli atmosféře jsme točili hlavně v noci. Takže jsem dva týdny naspávala ve dne. Bylo to hrozně vysilující, měla jsem do toho ještě nějaký dabing, šílené tempo. Točili jsme do noci, pak si třeba tři hodiny zdřímli a jeli dál. Na všechno bylo málo času, točilo se o prázdninách. Úspěch v Cannes byl pro mě opravdu velkou satisfakcí.

Bába bez přikrášlení ukazuje stáří a působí až depresivně. Jak jste to prožívala?
Námět mě opravdu donutil přemýšlet. Když jsem točila scénu, kde tu osmdesátiletou paní sprchuji, tak to na mě mělo dopad. V tu chvíli jsem se hrozně začala bát stáří. Chmury mě ale po natáčení naštěstí přešly.

Zuzana Špidlová vás oslovila i pro svůj další film. V jaké je fázi?
Teď se pracuje na scénáři. Autoři ho chtějí pustit do hlavní sekce v Cannes, což vyžaduje precizní práci a velkou zodpovědnost. Tvůrci s ním musí být stoprocentně spokojení. Podrobnosti kolem filmu zatím tají. Jediné, co vím, je, že by se mělo natáčet v Paříži. I proto mám v plánu začít navštěvovat kurzy francouzštiny.

Do světa filmu jste se dostala přes řadu pohádek. Chystáte ještě nějakou?
Pohádku teď žádnou rozjednanou nemám, ale myslím, že jsem si těch princezen užila dost. Navíc od té doby, co jsem si kvůli Rytmu v patách obarvila vlasy natmavo, mě nikdo do role princezen nechce.

Pohádkovými šaty a účesy jste si musela splnit dětský sen.
V té první pohádce jsem si kostým užívala a opravdu jsem si připadala jako princezna. Jenže člověk časem zjistí, jak jsou ty šaty nepohodlné, nikam se s nimi nevejde, a radši by točil v džínách a tričku. Ráda vzpomínám na šaty z pohádky Začarovaná láska. Byly ušité z takové kytičkové krajky a říkala jsem si, kdyby se upravil střih, vzala bych si je klidně na ples.

Už jste zmínila, že se věnujete i dabingu. Jak jste se k němu dostala?
Před dvěma lety mi kamarádka, herečka Ivanka Korolová, řekla, že režisér shání pro dabing mladou holku, tak jsem té příležitosti využila. Hrozně mě to baví, dabuji asi dvakrát do týdne.

Jaké zajímavé postavě jste svůj hlas propůjčila?
Jednou jsem dabovala Keiru Knightley, pak Audrey Hepburn v jejím životopisném filmu, to bylo skvělé. Nedávno jsem namlouvala Alenku v říši divů od Walta Disneye, která by měla jít zrovna teď v březnu do kin.

Liší se dabingová spolupráce s Čechy a s Američany?
Ano, je to jiné. Nahrávky našich hlasů jsme pro posouzení museli posílat do Polska, kde je pobočka Walta Disneye pro Evropu. Pak přijel do Prahy zástupce od Disneyho, aby ohlídal dabingový výraz. Sledoval nás opravdu pečlivě, lpěl na detailech, byl schopný roli ještě dodatečně přeobsadit. Někdy to bylo až nepříjemné. Těžká domluva byla hlavně po jazykové stránce, protože nerozuměl česky, všechno slyšel anglicky, a chtěl po nás nelogické důrazy. Chápu ale, že tak velké projekty musejí mít pod kontrolou.

Vzpomínáte ještě na své umělecké začátky v Havlíčkově Brodě?
Určitě. Už ve čtyřech letech jsem začínala na soukromé základní umělecké škole s klavírem a baletem. Chvilku jsem dělala i „výtvarku” a zpěv. Od dvanácti jsem jezdila do Světlé nad Sázavou na dramatický kroužek a zatoužila stát se herečkou. Pravidelně jsem se i účastnila recitačních soutěží.

Jak jste na tom se zpěvem? Jste také ta univerzální umělkyně? 
Můj problém se zpěvem tkví v tom, že se bojím vylézt před lidi a zpívat. V divadle se můžu schovat za roli, ale když musím vystoupit jako Marika Šoposká, tak mám strašný strach. Proto se snažím nezpívat. Co se týká úrovně mého zpěvu, myslím, že je to průměr. Není to nejhorší, ale někam do SuperStar bych si netroufla.

Do herecké branže jste se dostala už v patnácti letech, kdy jste z Brodu odešla na Pražskou konzervatoř a dostala první role. Nezklamal vás ten velký svět?
Pro mě je herectví splněný sen. Divadlo a film miluji, jsem spokojená. Občas toho sice mám dost, jsem přetažená. Ale když jsem delší dobu doma, tak se nudím. Cítím, že to k životu potřebuji. Zklamaná určitě nejsem, jen mě někdy mrzí chování některých lidí, ale to je všude.

V Činoherním klubu se už pátým rokem objevujete v Nebezpečných vztazích v roli Cecilie. Hrajete ji teď ve dvaceti jinak, než když jste ji nacvičovali?
Myslím, že ta role prošla stejně jako já určitým vývojem, ale v tomto případě je to špatně. Má to být patnáctiletá holka, takže si musím dávat pozor, abych ji jako patnáctiletou opravdu zahrála a podala stejný výkon jako před těmi pěti lety.

Nestyděla jste se ze začátku při zkoušení milostných scén s Ondřejem Sokolem?
Paradoxně mi to tehdy bylo jedno, brala jsem to jako úkol a prostě ho splnila. Čím jsem starší, tím se stydím víc.

Co dělá Marika Šoposká, když nepracuje?
Mojí velkou láskou jsou knížky, takže čtu a nakupuji je. Moje oblíbená je Most přes navždy od Richarda Bacha. Nedávno mi také známá doporučila japonského spisovatele Haruki Murakamiho, od kterého jsem si postupně nakoupila všechny knihy, které vydal. Ráda si zacvičím jógu nebo teď v zimě se projedu na snowboardu.

Aneta Štefánková