Tématem večera byl tentokrát totalitní režim v Bělorusku. Jako host byl pozván bývalý ministr vnitra a senátor Jan Ruml, který se v této problematice velmi intenzivně angažuje.

Po letech, kdy jste působil ve vysoké politice o vás není moc slyšet, co nyní děláte?
Musím živit svojí rodinu - takže jsem zaměstnán, pracuji v oboru práva, poradenství a obchodu. Také se zabývám svým letitým angažmá v oblasti lidských práv. Protože i když u nás se nyní máme relativně dobře, jinde ve světě tomu tak není.

Kterým režimům, či konkrétně jakým zemím se nejvíce věnujete?
Věnuji se Bělorusku, Barmě a Venezuele. Také spolupracuji s nejrůznějšími nevládními organizacemi, nejvýznamnější je přitom Člověk v tísni.

Co konkrétně v těchto organizacích děláte?
Pořádáme různé programy, přednášky a semináře. Mým cílem je předat lidem své zkušenosti a všemožně jim pomáhat. Aby ten režim byl pro ně nějakým způsobem snesitelný, alespoň do té doby, než v sobě naleznou moment, nebo spíše sílu a souhru okolností, aby u nich nastaly takové změny, jako u nás v devadesátých letech minulého století, a oni mohli žít svobodně.

Co vás přimělo přijet právě do Havlíčkova Brodu?
Byl jsem zde již několikrát, na letní žurnalistické škole, protože jsem dva roky pracoval ve vydavatelství. Jezdili jsme sem přednášet mladým novinářům.

Prozraďte, jak jste se dostal právě k tomuto projektu?
Oslovil mě David Šorm, který besedy organizuje. Při příležitosti zahájení festivalu Jeden svět, jenž je snad největší lidsko právní festival v Evropě. Jelikož v Havlíčkově Brodě nemá zastoupení, tak abychom si ho symbolicky dokázali připomenout, promítneme si film o Bělorusku. Následně probíhá beseda, týkající se zhlédnutého filmu. Jezdím sem hrozně rád.

Myslíte si, že mladí lidé v současné době vědí málo o totalitních režimech?
Myslím si, že mladí lidé jsou přirozeně svobodomyslní a velmi se pídí po problémech, které mají některé země s určitými formami režimu, a které nejsou tak příznivé, jako ty evropské. Před třemi dny jsem absolvoval demonstraci před čínskou ambasádou na podporu Tibetu. Bylo tam několik stovek mladých lidí, kteří si dobře uvědomují, že svoboda je nedělitelná.

Mohl byste to blíže upřesnit?
Svoboda platí všude, jen je potřeba pro ní něco udělat. Mám pocit, že si to mladí lidé uvědomují. A umí, byť symbolicky, ukázat připravenost si tu svobodu hájit. Protože já si říkám, že když jí nebudeme hájit z podstaty, můžeme o ní přijít i tady.

Plánujete návrat zpět do politiky?
Zatím přímo do politiky ne, i když to nevylučuji. Netajím se tím, že v současné době podporuji Stranu zelených. Protože se dle mého názoru zabývá nejen ochranou přírody, ale i lidskými právy a svobodami. Dá se říci, že stále jednou nohou v politice jsem.

Přednáška je určena pro mladé lidi, mohl byste říci, jak by tedy podle vás mohli demokracii pomoci?
Myslím, že po zhlédnutí tohoto filmu, si každý člověk hlouběji uvědomí, že svoboda není zadarmo. Je především definována tím, že za ni člověk nese zodpovědnost. A musí jí zároveň něco obětovat. Je důležité, aby mladí lidé měli v povědomí, že svoboda je dar, a dokázali o ní diskutovat.

Jezdil jste do všemožných koutů světa, máte nějaké zajímavé zážitky s totalitními režimy, o které byste se rád podělil?
Byl jsem v Bělorusku jako senátor v roce 2000, kromě toho, že jsme tam měli možnost mluvit se všemi představiteli opozice, zúčastnili jsme se i velkého protestního pochodu, který se nazývá Černobylský šlak. Pro tamní obyvatelé má význam vzdoru, vůči totalitnímu režimu v němž žijí.

Kolik lidí se takového pochodu zúčastňuje?
Byl to několikatisícový, troufám si říci i desetitisícový dav, v němž se mávalo zakázanou běloruskou vlajkou. Kupodivu policie, která většinou podobná shromáždění rozežene, nebo pozatýká, tentokrát vůbec nezasahovala.

Byl jste od té doby v Bělorusku?
Musím říci, že jsem na toto téma publikoval mnoho článků, jenž se staly trnem v oku tamním vládním představitelům, díky tomu, jsem už nikdy nedostal do této země vízum.

Michaeala Kasalová