Do jejích tříd zasedá i zhruba patnáct dětí z romských rodin. Přesto se zde každému snaží vyjít vstříc. Nedělají rozdíly. Děti jsou ve škole ohleduplné, slušné. Samozřejmě se najdou i těžší kalibry, stejně jako v každé jiné škole. ZŠ Buttulova je prostě stejná jako kterákoli jiná škola. I to potvrdila její ředitelka Zdenka Königsmarková.

Mohla byste blíže představit vaši školu?
Do osmnácti tříd k nám chodí asi tři sta šedesát dětí. Teď nás čeká velká konference v rámci grantového projektu financovaného z evropského sociálního fondu a rozpočtu ČR s názvem Přispějme k ještě lepší a kvalitnější výuce na ZŠ Buttulova Chotěboř. Projekt obnášel bezmála dva miliony korun a končit bude teď v červnu. Jinak připravujeme další projekt v rámci současné výzvy, ve spolupráci s Městem Chotěboř plánujeme půdní vestavbu na škole, na níž máme také už zpracovaný projekt. Chtěli bychom na něj také dosáhnout z Evropských fondů.

Chodí k vám i handicapované děti, kolik jich je?
Zhruba třicet. Máme tu děti s poruchami učení, s kombinovanými vadami i se zdravotním postižením. Zhruba patnáct dětí je ze znevýhodněného sociálního rodinného prostředí. V podstatě jsme nikdy žádné dítě neodmítli, které k nám rodiče přihlásili. Vždy se snažíme vytvořit podmínky proto, aby se děti tady mohly vzdělávat. Máme i celkem úspěch při přijímačkách na střední školy, děti se dostávají v podstatě tam, kam chtějí, i z pátých tříd na gymnázia. Teď naše žákyně 5. třídy byla druhá v okresním kole matematické olympiády, 2 děti nám postoupily i v recitační soutěži do vyššího kola. Tohle se daří, ale bohužel některé věci se nepovedly.

V loňském roce škola oslavila sto čtyřicáté výročí, jaké to bylo?
Byly to bouřlivé oslavy, při jejich příležitosti jsme vydali i knihu o historii školy, součástí je i seznam všech našich absolventů, což byl sice asi největší tahák, ale dalo to také nejvíc práce. Museli jsme sáhnout i do archívů.

Mohla byste říci něco ke kauzám, které se zde v tomto školním roce odehrály?
V podstatě o nich vůbec mluvit nemohu, protože účastníci jsou nezletilí a věc šetří policie. Museli jsme se upsat téměř vlastní krví, že o tom nebudeme mluvit, zatímco noviny můžou mluvit o všem a tisková mluvčí Ministerstva školství taky.

Vy jste ale napsala otevřený dopis, kde se k celé věci vyjadřujete a umístila jste jej i na vaše webové stránky.
Chtěla jsem, aby bylo jasno v tom, jak se stavíme k řešení problémů. Celý text jsem konzultovala i s ostatními učiteli. Dohodli jsme se, že text bude takto strohý, nejsou tam žádné žerty, legrace, jde opravdu o vážné věci a jako takové je i řešíme.

Co vás k sepsání dopisu vedlo?
Když se ty věci nebudou řešit, tak my sice budeme mediální hvězdy, ale na druhou stranu dětem ve škole nebude dobře, a už vůbec nebude z takového jednání dobře rodičům. Takže jsme se rozhodli, že to řešit budeme i za tu cenu, že se o tom bude psát a policie to sem přijede vyšetřovat.

Co se tedy vlastně při tom napadení stalo? Skutečně tam byl nůž?
Nůž tam v žádném případě nebyl. To bylo první, s čím chlapec a jeho kamarádi okolo přiběhli, že ho ten druhý říznul. Ve škole rozhodně není běžné, že by se děti pořezaly. S tím jsem se za svých třicet let praxe nesetkala a nebylo to tak ani tentokrát.

Co se tedy stalo?
To bylo na začátku velké přestávky. Byl to mžik. Oni už si nějaké komplimenty vyměňovali na chodbě, ale pak se pustili do rvačky.

Oni se prali?
Ano, kluci se prostě perou. Kdyby neřekl, že ho ten druhý říznul, tak se shodli na tom, že se jen porvali, byl by to školní úraz. To se stane, ale když řekl, že je tam nůž, převzal to státní zástupce a je to průšvih.

Co jste udělali jako první?
Ihned jsme ho ošetřili. Nebyla to hluboká rána, kluk byl ale celý uplakaný, vyšokovaný. Ale bylo to v pátek, poslali jsme ho s rodiči k lékaři. Tady totiž chirurg v pátek zavře a rodiče by s ním později museli do Brodu. U lékařky ale chlapec opět řekl, že to bylo nožem a paní doktorka s tím nechtěla nic mít. Zavolala policii.

Tu jste ale volala i vy, ne?
Ano, řekla jsem, co se stalo a oni za hodinu přišli. Ptali dětí, celkem cíleně, jestli některý z těch kluků něco v ruce neměl. A jeden svědek řekl, že ten, co měl pořezanou ruku, v ní něco měl. Ptali jsme se, co to bylo a on řekl, že nám to přinese, že to mají ve třídě. Byl to takový špalíček, jádro indukční cívky, nebo něco takového prostě fyzikální pomůcka, o kterou on si tu ruku roztrhl.

Jak se k tomu postavila policie?
Když to vyšetřovali, říkala jsem jim, že tady máme vystavené fyzikální pomůcky ve skříňce a on se toho prostě zmocnil. Mrzí mě, že došlo ke zranění vystavenou pomůckou, která je zde určena ke kouknutí pro děti, které o to mají zájem, a rozhodně ne jako pomůcka k boji mezi žáky. I policista říkal, že bychom tady nemohli mít ani židli.

V jaké fázi ten případ je?
Nemám o tom přehled. Teď jsme dostali pouze požadavek na zjištění poměrů na ty dva chlapce. Třeba u té romské rodiny jde o chlapce, jehož rodiče víceméně spolupracují. Občas se ve škole ukáží, chlapec si dá i domluvit. On navíc žádné větší problémy s učením nemá, je v sedmičce a prochází bez propadnutí. Ten druhý je v osmičce,do školy už chodily jeho sestry, rodiče vždy spolupracovali a děti žádné větší problémy neměly. Že ti kluci jsou divočejší a nepatří ke špičkám ve třídě, a že se občas poperou, to bývá. Ale že si vymyslel to o tom noži, to bylo špatné. Fantazie prostě zapracovala.

Co ho k tomu vedlo?
On se spíš asi strašně lekl té krve. I když jsme ho tady ošetřovali, tak on se opravdu chvěl. Navíc také nevyhrál v té rvačce, ale hlavně ho vyděsila ta krev.

Působí ti kluci jako rváči?
Ani jeden z nich není výrazný typ, o němž byste řekli, že je rváč. Prostě v jednu chvíli byli oba ve špatnou chvíli na špatném místě.

Medializace, která po tomto případu proběhla, byla pro školu dost negativní..
Když sem přišla televize, tak tady zrovna byla maminka, která odhlašovala svoji dceru, která šla do diagnostického ústavu. A maminka byla velmi rozčilená, protože jí berou dítě, což je sice špatné, ale když dítě ubližuje ostatním a od nikoho si nedá říct, tak se nedá nic dělat. Vypadalo to, že maminka nemá moc vliv na to, co děvče dělá. A někdy, když žákyně nepřišla do školy, tak to maminka ani nevěděla. Maminka asi ani nevěděla, jak se dcera chová k ostatním dětem, nebo možná vědět nechtěla.

V jaké fázi je teď vyšetřování údajné šikany, která se ve škole měla odehrávat na podzim?
Šlo nejen o údajnou šikanu, ale i loupež a vydírání, což nelze řešit nějakým preventivním programem. Holčička prostě dělala psí kusy. Tam nebylo jiné řešení, protože tohle se nějakým preventivním programem neodstraní.

Jak dlouho šikana trvala?
Zhruba od konce října. První dopis, který jsem posílala na péči o rodinu, byl datovaný začátkem listopadu, další šel v prosinci. Pak v průběhu prosince napadla při vyučování spolužačku tak, že jsme museli volat policii. Začátkem ledna tu byli rodiče postižených dětí, abychom řešili, co dál dělat. Jak zjednat nápravu.

Má škola vůbec nějaké páky?
Škola končí u trojky z chování. Přišla proto předběžná opatření, jenže když si ho rodiče nepřeberou, tak se opatření nekoná. A když se vlastně nic nedělo, tak té holce prostě narostla křídla a ona si najednou myslela, že je nepostižitelná. Když pak přišlo rozhodnutí soudu natvrdo, že půjde do diagnostického ústavu, tak tomu nevěřila. Byla přesvědčena o tom, že to prostě takhle půjde dál.

Působila takovým dojmem, že by byla schopna šikany?
Já jsem se s takovýmhle případem ještě nesetkala. Navíc je to na pohled nesmírně hezká holka. I když jsem jí domlouvala, tak vše přiznala a slíbila, že už to nikdy neudělá. A za půl hodiny kouřila na záchodě.

Může s tím tedy škola něco dělat?
Co jsme s ní mohli udělat? Dát jí trojku z chování? To je jen kus papíru. Přitom do páté třídy procházela úplně normálně, měla dvojky, trojky, byla šikovná. Pak se něco zvrtlo, oni se chystali do Anglie a v březnu přestala chodit do školy. Pak jí byly nabídnuty termíny na náhradní zkoušky, na které se nedostavila, tak si zopakovala šestku. A tam se v ní zřejmě něco zlomilo.

Měli jste problémy s romskými dětmi už dřív?
Ne, máme jich tady poměrně dost, asi patnáct. Řada jich je ze smíšených manželství. Není tam problém. Samozřejmě děti chodí do školy tak, jak chodí, pomůcky mají někdy takové jiné, ale v podstatě děti fungují a chodí do školy normálně. A pokud jdou do zvláštní školy, tak se tak děje vždy na žádost rodičů, nikoli školy.

Takže z popudu školy jste je do zvláštního zařízení nedávali?
Dřív jsem pracovala jako výchovný poradce a nepamatuju, že bychom za posledních deset patnáct let dávali romské dítě na naši žádost do zvláštní školy. Vždycky to bylo na žádost rodičů.

Proč?
Protože v momentě, kdy chcete po dětech nějakou práci, po rodičích, aby koupili dítěti sešity, aby dítě do školy chodilo pravidelně, aby nosilo domácí úkoly, připravovalo se na vyučování, zaplatily divadlo, kino, exkurzi, která je součástí vyučování, tak je najednou problém. A problém se řeší únikem. S některými rodinami tady ale vůbec není problém. Splňují všechno. Děti z takových rodin končí devítiletou docházku v deváté třídě a odchází do středních škol. A jsou další, které se naprosto vymykají a jsou nejagresivnější. Pak si chodí stěžovat všude možně, posledním hitem bylo, že děti tady bijeme. Někteří nám víceméně vyhrožují, že dají děti do speciální školy.

Co vám na celé kauze nejvíc vadí?
Jsem ředitelkou desátý rok a mám víc než třicet let praxe ve školství, poměrně dlouho jsem dělala výchovnou poradkyni, proto problematiku dobře znám. Vadí mi tedy medializace, protože my jsme byli jednou z prvních škol, které se v našem regionu cíleně věnovaly dětem s poruchami učení. Vždy jsme se snažili jim pomoci. Mrzí mě také reakce od MŠMT. Teď nás čeká inspekce, přijde s nimi i odborník na romskou problematiku, tak jsem zvědavá, co vyřeší.