Designér: Pracovat pro Ninu Ricci bylo velmi zajímavé

Jedním z nich je i designér akademicky sochař Jan Sečka, který mimo jiné osmnáct let navrhoval v Torontu módní bižuterii pro francouzskou firmu Nina Ricci.

Mohl byste popsat, jak jste se dostal k profesi designéra?
K výtvarnu jsem tíhnul od mala, současně mne zajímala i technika, kterou jsem později studoval a to je ideální kombinace pro práci v tomto oboru.

Máte ale i umělecké vzdělání...
Vystudoval jsem Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, obor Tvarování strojů a nástrojů vedeným jedním ze zakladatelů českého designu prof. Zdeňkem Kovářem. Všichni jistě známe např. Tatru 603, na jejímž návrhu výrazně spolupracoval. Byla to formativní léta, kdy jsme se seznamovali se základy estetiky, ergonomie a získávali praktické znalosti potřebné pro budoucí práci designéra.

Pak jste nastoupil do zaměstnání?
Do Výzkumného ústavu textilního strojírenství Elitex v Brně, kde probíhal vývoj tryskových stavů (český vynález, který se proslavil na celém světě), pletacích a šicích strojů, a my jsme spolupracovali v koncernovém ateliéru na jejich designu. Pro tento podnik jsem pracoval i později, když jsem byl na tzv. volné noze. Tehdy jsem svou činnost rozšířil i o návrhy spotřebního zboží a na spolupráci s architekty.

A poté jste emigroval?
Ano, odjeli jsme do ciziny. Převážně jsme žili v Kanadě, kde se manželce (teď už bývalé) a mně podařilo sehnat místo u firmy, která pracovala pro francouzský módní dům Nina Ricci. Navrhovali jsme bižuterii, která byla prodávána na mnoha místech světa, mohli jsme ji vidět ve výkladních skříních obchodních domů od Saks Fifth Avenue v New Yorku až po Takashimaya na Ginza v Tokiu.

To zní úžasně, jaké to bylo?
Bylo to velmi zajímavé, ale náročné. Navrhovali jsme dvě linie ročně(jaro/léto, podzim/,zima), takže jsme měli hodně práce. Ale měli jsme přístup na výstavy, do muzeí, galerii, k studijním materiálům, pro inspiraci jsme mohli cestovat po celém světě – Severní Americe, Evropě, Asii, Africe.

Zabýval jste se v té době ještě něčím dalším?
Kromě toho jsem se zabýval technologií přenosu vizuálních informací. Pracoval jsem i na návrzích pro osvětlovadla, ale hlavni náplni bylo mé zaměstnání.

A když jste se vrátili zpět do Čech?
Ještě dva roky jsme na dálku spolupracovali s firmou v Kanadě. Bohužel ani tato firma nevydržela konkurenční tlak z Asie a její činnost byla ukončena.

A v Čechách jste také pracoval na bižuterii?
Ne. Nedávno jsem dělal například design pro kovový nábytek.

Jak jste se dostal sem do Světlé?
Do Světle nad Sázavou mě nasměrovala Jana Pauly kurátorka oddělení designu Národního technického muzea v Praze. Uměleckoprůmyslová Akademie je škola s bohatou skalou oboru a spoustou zajímavých lidí. Diky rozmanitosti oboru mohou studenti čerpat inspiraci jeden od druhého, a díky tomu, že je zde mnoho zkušených pedagogů pod jednou střechou, jsou zde pro studenty lepší podmínky, než ve škole, která má jen jeden obor. Je pro mne vyzvou stát se její součástí jako vedoucí atelieru designu.

Škola plánuje otevírat i další obory, budete se na nich podílet?
Ano, například je připraveno otevření oddělení Interiérového designu, o které je velký zájem z řad nových uchazečů o studium.

Vy jste prošel poměrně rozsáhlým designérským spektrem, co je vám nejbližší?
Princip designérské práce je pořád stejný, i když je tam tematická odlišnost. Důležitá je hlavně originalita, nápad a snaha najít něco nového při zachování potřebných estetických, užitných, sociálních a ekonomických kritérií při zohlednění životního prostředí. Hledáte koncepční řešení, což je důležitý úkol, ať je to z jakéhokoli oboru. Navíc málokdy je design individuální záležitostí, je to týmová činnost . A konec konců, také musíte umět svou práci tzv. prodat. Pokud je designér dobrý, může pracovat na špercích i tkalcovských strojích. Samozřejmě, chce to určitou praxi.

Má český design šanci prosadit se i ve světě? Jsou studenti šikovní?
Myslím si, že Češi jsou stejně dobří, jako kdokoliv jiný a díky tomu, že dnes mají možnost získat zkušenosti i v cizině, mají úplně stejné šance. Hlavně musí pochopit, že studium absolvováním školy nekončí, ale začíná a trvá celý život.

Co vás přimělo jít učit?
I když součástí mého studia bylo tzv. Pedagogické minimum, nikdy jsem si nemyslel, ze se v roli pedagoga ocitnu. Ale zřejmě je to přirozený běh života. Člověk se učí, realizuje se, a pokud je o jeho zkušenosti a znalosti zájem, rád je dalšímu pokolení předá.

Neláká vás vrátit se do Kanady?
Kanada nám po všech stránkách dala hodně, ale jsem rád, že jsem zpátky ve své zemi. Občas tam létám, ale už chci zůstat tady. V Evropě se prostě cítím opravdu doma.

Můžete se pyšnit mnoha úspěchy, poodkryl byste ty nejvýznamnější?
S obratem pyšnit se bych byl opatrný, ale mohu se zmínit, že jsem získal několik patentů, především v oboru vizuální komunikace. Obdržel jsem také několik designérských cen. Rád bych, aby se i studenti zúčastňovali nejrůznějších soutěží. Dostal jsem mimo jiné První cenu v Japonsku za návrh na obal, v Lichtenštejnsku za návrh poštovní známky, za návrh osvětlovadla cenu od italské Artemide. Ano, pyšnit jsem se mohl, pokud mnou navržené šperky udělaly krásnou zenu ještě krásnější a rozdávaly radost. A určitou formu, řekl bych pokorné pýchy, jsem také pocítil, když jsem ve svém dá se říci pokročilém věku absolvoval poctivých 800 km putování do Santiago de Compostela.

Mluvil jste o patentu, v čem spočívá?
Je to displej, který můžete vidět ze všech stran, 360 stupňů. Jako by se obraz otáčel za vámi. Může se využít například v reklamě. Platnost patentu je ovsem časově omezena.