Ujistím ho, že mám v autě nachystané holinky. A taky, že se mi po cestě k pozůstatkům místních stříbrných dolů budou náramně hodit.

Naším cílem je okolí středověké Pekelské štoly. Průvodce mi dělají jihlavští speleologové, kteří se po zimě vydali zkontrolovat stav starých důlních děl. Auta necháváme za vesnicí na rozbahněné polní cestě. Je pod mrakem, pod nohama nám čvachtá tráva nasáklá vodou.

Překročíme Borovský potok, jehož koryto s obtížemi polyká jarní průtok. Po cestě lesem musíme přebrodit jeden z jeho přítoků. „Půjdeme do pinkového pásma, kde jsou patrné pozůstatky starého dolování z patnáctého a šestnáctého století, o kterém neexistují žádné zápisy,“ informuje předseda jihlavské sekce České speleologické společnosti Jiří Prokop, který výpravu vede. Čeká nás stoupání do strmého kopce, cestou míjíme barevnou chatku dobře uschovanou v lese.

Jako po dávném boji

„Tady vidíte nějakou propadlinu, to asi také byla štola,“ ukazuje Prokop na nenápadnou, asi dva metry hlubokou a čtyři metry širokou brázdu v lesní půdě. Ta nemá být zdaleka poslední ani nejmenší, kterou potkáme. Stoupáme na kopce, který připomíná dávné bojiště. Jedna propadlina vedle druhé, občas prostřídané hlubokým kráterem. Zastavíme se až skoro u zoraného pole, které na les navazuje.

„Před lety jsme na žádost obce zabezpečili tento větrací otvor. Pod ním je zhruba pětačtyřicetimetrová šachta. Býval tu betonový záklop, který někdo odvalil. Hrozilo, že se tam někdo propadne,“ vysvětluje Prokop u nenápadného poklopu. „Dýchá z toho teplo, pojďte se podívat,“ zve nás jeden ze speleologů, který poklop otevřel, aby ho zkontroloval. Vnitřek šachty připomíná studnu, její horní část je vyskružovaná, dno je kdesi v nedohlednu.

Otvor v poklopu na větrací šachtě slouží k odvětrávání podzemí. Zatímco dříve tudy mohli v případě nouze vystoupat horníci, dnes slouží ke vletu netopýrům, kteří obývají zdejší opuštěné podzemní prostory. Kromě propadlišť se tu dají najít i další pozůstatky hornické činnosti.

„Když to tu prohledávali s minohledačkou, našli tři hornická kladívka,“ vypráví cestou k další těžní šachtě speleolog Jiří Sobotka.

Míjíme kráter, na kterém je patrné, že se jeho dno v nedávné době propadlo. „Stále to tu pracuje, takže tam neskákejte,“ upozorňuje nás napolo žertem další člen výpravy.

Zkušení speleologové nás dovedou k trávou zarostlému betonovému poklopu, na kterém ochotně zapózují. „Teď je pod námi sto deset metrů hloubky,“ informuje Prokop, čímž jeho pózování dostává zcela nový rozměr. Z této závratné hloubky je sedmdesát metrů pod vodou. Dále nás upozorňuje, že všude kolem odpočívají pod jehličím tuny vytěžené hlušiny.

Nadloží jsme si prohlédli, sestupujeme proto dolů z prudkého svahu k ústí Pekelské štoly. Samotná štola je přístupná pouze odborné veřejnosti, která kontroluje její stav.

Speleologové zapnou lampičky a zmizí kdesi ve tmě. I oni si musí dávat pozor. Ačkoliv se Pekelská štola dá celkem pohodlně projít, neboť byla v padesátých letech přefárána na velké profily, jsou zde dvě zatopené šachty jejichž voda má pouhých sedm stupňů. „Stačí chybný krok a člověk si zaplave,“ kývají speleologové při líčení nástrah dolu souhlasně hlavami.

Štola má dvě patra. Horní tvoří kolem šesti set metrů chodeb a nachází se v hloubce kolem čtyřiceti metrů pod povrchem. Dolní patro je o sto padesát metrů kratší a celých sedmdesát metrů pod úrovní prvního patra. Je však bohužel celé zatopené.

Tmavé krápníky

Pekelská štola se může pochlubit zvláštní krápníkovou výzdobou. Temné krápníky a brčka, které obrůstají její stěny, získávají svůj netradiční odstín díky sloučeninám železa. Jsou v ní také k vidění zbytky podivných betonových sloupků. Jejich původ je prozaický. V sedmdesátých letech byla část chodeb upravena, společnost Pribina zde měla police pro zrání sýrů.

Pribina také vybudovala v jedné části štoly přehradu, která sloužila jako vodní rezervoár. Zatopeno je takto dvě stě metrů chodeb.

Po návratu z podzemí mají speleologové holinky obalené řídkým oranžovým blátem. Vracíme se zpátky k autům. Holinky speleologů za námi nechávají oranžovou stopu. Kráčíme stejnou cestou, kudy ve středověku chodívali zdejší horníci, kteří se dožívali pouhých třiceti let. V okolí Stříbných Hor ale zanechali stopu, která zde zůstane ještě hodně dlouho.

Zuzana Klementová