U Sobíňova padlo v nerovném boji s nacisty jednadvacet lidí

Jednotky německé armády ustupovaly před postupující Rudou armádou i přes Havlíčkobrodsko. U Sobíňova se jim v nerovném boji postavili čeští dobrovolníci, kteří s nimi za železničním přejezdem směrem na Žďírec nad Doubravou svedli krvavou bitvu. Tu zaplatilo mnoho českých vlastenců životem.

Zpráva, že je konec války a prosba rozhlasu o pomoc Praze zastihla, mnoho obyvatel během jejich každodenních starostí. Někteří pracovali na poli, někdo jel na nákup, jiný pracoval u svého domku. Většina mužů se pak po výzvách k odzbrojování začala přesouvat na Bílek, k areálu muničního skladu, kde byla ubytována posádka německé armády, tvořena většinou z Rakušanů. Ti se nechali v poklidu a ochotně příchozími odzbrojit.

Zbraně tak lehce dostali do rukou jak bývalí vojáci Československé armády, tak i obyčejní civilisté a mladí chlapci ze Sobíňova, Sopot, Chotěboře, Počátek, Bílku, Nové Vsi a dalších míst. Mezi nimi se pak na Bílku rozšířila zpráva, že Němci v Krucemburku a ve Žďírci vraždí obyvatelstvo. Čerstvě ozbrojení muži naskákali do nákladních aut a vyrazili směrem proti vojenské koloně, o které však neměli tušení.

Střet s vojáky

U železničního přejezdu se je pokoušela zastavit partyzánská hlídka, která se snažila dobrovolníky varovat před postupující kolonou německých sil.
Auta však jela i přes varování dál, až nakonec zastavila asi dvě stě metrů od německých vojáků v otevřeném prostoru, kde prakticky nebyla žádná možnost krytí.

Emil Dvořák, který v tu chvíli převzal velení, vydal rozkaz nestřílet a pokusil se o vyjednávání s Němci. Zřejmě nešťastnou náhodou však vyšel z některé pušky výstřel. To byla voda na mlýn pravidelných vojáků wehrmachtu, kteří na místo dorazili pod velením majora Tauschera. Němci se okamžitě rozvinuli do široké rojnice a zahájili na revolucionáře palbu.

Ti se pokusili v terénu krýt a opětovali palbu. Proti dobře ozbrojeným a tuhými boji otřískaným vojákům však neměli v místě, kde se říká u Dočekalovy vody, nejmenší šanci.

„Vojáci se rozletěli do úvozu, který vede až na Nové Ransko. Ještě v běhu stříleli ze samopalů. Z pancéřového auta štěkal těžký kulomet. Parlamentáři Emil Vepřovský a Antonín Kadlec se zhroutili k zemi mrtvi již po prvních výstřelech. Jirka Kafka se skokem zachránil v příkopu, Olda Joska vypálil plnou dávku ze svého samopalu do předních Němců, a poté se snažil ukrýt za mostkem. Z kabiny nákladního auta vypadl řidič Mergl, zvedl se, držel se za břicho a rychle utíkal směrem k Sobíňovu, po několika skocích se však prohnul v zádech a padl k zemi mrtev,“ tak vzpomínal na první okamžiky prudké a krvavé bitky očitý svědek Karel Janáček ze Sobíňova, jehož bratr Josef také padl při ústupu z bojiště. Přeživší Karel se v nastalé řeži ukryl za nízkým kompostem, zpoza kterého začali s několika druhy na Němce pálit z kulometu. Po chvíli jim však došly náboje a museli se dát na ústup.

„Když jsem vystřílel celý zásobník, vidím, jak Němci vstali ze svých postavení a postupují proti nám. Skočili jsme tedy přes násep dráhy a kryti porostem jsme ustupovali k lesu. Na okraji lesa se zastavujeme a díváme se dolů. Tam několik našich zvedá ruce a vzdává se. Říkáme si, že to s nimi špatně dopadne,“ přiblížil boj další z pamětníků Jan Janáček. Bohužel se nemýlili. Němci nebrali zajatce a ti, kteří se jim vzdali, byli ještě na bojišti vystaveni krutému mučení a posléze zabiti. Svědectví o tom mohl po válce podat strážník z drážního domku číslo sedmnáct u přejezdu přes trať. Tomu se, poté co přečkal v domě přestřelku a razii postupujících nacistických vojáků, naskytl hrůzný pohled.

Zajatce dobíjeli u dráhy pažbami

„Díváme se s ženou oknem na silnici a vidíme, jak tři Němci vedou naše hochy. Ti mají zdvižené ruce, první z nich, náš syn Pepík, se ještě otáčí k domku, jakoby se s námi chtěl ještě rozloučit alespoň pohledem. Poznáváme ještě další chlapce, je jich osm. Ještě netušíme, že pár kroků od našeho domku budou za chvíli povražděni,“ vyprávěl strážný Josef Smejkal.

Zajatce Němci na okraji příkopu mučili, následně je bez milosti postříleli a dobíjeli pažbami. Němci řádí po boji v okolí dál. Krutým represím neunikli někteří další muži, kteří se boje ani nezúčastnili. Například Jan Starý, taktéž ze Sobíňova, šel z dnes již neznámých důvodů po cestě proti vojákům. Ti u něho objevili v kapse granát a několika výstřely ho na místě usmrtili. Bohumil Janáček, kterému se podařilo ustoupit z lítého boje, čekal u Bílku, až transport německých vojáků projede vesnicí. Když už se mu zdálo, že je bezpečno, vylezl ze svého úkrytu na okraji lesa. Na cestě ho však zajali dva vojáci, kteří u něj našli zapomenuté náboje a na místě jej zastřelili.

Oběti této akce byly převezeny do Žďírce. Na zdejší pile byly narychlo stlučeny provizorní rakve z neohoblovaných prken, do kterých byli padlí uloženi a na valníku taženém koňmi odvezeni do Krucemburku.

„Bylo nedělní dopoledne 6. května, kdy tento smutný průvod projížděl Krucemburkem. Z některých rakví ještě prosakovala krev. Koně zastavili pod schody katolického kostela a před ním byl vykopán mělký hrob,“ píše ve své publikaci Válečná léta v Krucemburku amatérský historik Pavel Vomela.
Odtud pak byly pozůstatky mrtvých převezeny do společného hrobu v Sopotech, nebo do míst svého bydliště.

Zajati v uniformě

Ani velitelé, kteří vedli povstání na Bílku, které předcházelo boji u železničního přejezdu, neunikli zlobě nacistických vojáků.

Antonín Mazanec, Karel Pohanka a Jan Bartoň vydají o den později rozkaz, aby se z objektu, ke kterému se opět blížily německé tanky, vzdálili civilisté a sami zde zůstali oblečeni v uniformách Československé armády.

Tito tři důstojníci šli vstříc přijíždějícím vojenským jednotkám. Namísto jednání o smíru jsou však zbiti a jsou jim strhány jejich důstojnické distinkce. Následně jsou pak uvězneni v budově havlíčkobrodského gymnázia a odtud je Němci vezou s několika dalšími vězni směrem k Humpolci. Automobil zastavuje u Hurtova háje nedaleko obce Věž. Zde si stateční muži musejí sami vykopat hrob a Němci je zde následně zbaběle popraví.