Jaký však byl poslední rok jeho života po návratu z Brixenu, kde strávil takřka tři a půl roku? Nesmrtelnost zakladatele moderní české žurnalistiky byla již v té době prakticky zaručena. A to i přesto, že ho v Čechách čekal pravý exil, jak poslední měsíce jeho života nazval historik Jiří Morava, který se snaží ve svých pracech demýtizovat jeho brixenské vyhnanství.

Na počátku května, po ukončení svého nedobrovolného vyhnanství v alpském městečku, se Havlíček vydal na cestu domů. Dostavníkem cestoval přes Innsbruck, Salzburg a 12. května dorazil do Jihlavy, kde na něho již čekal bratr František, sourozenec Havlíčkovy ženy Julie, Alois Sýkora a přítel Žák. Ti mu museli po cestě, nedaleko Štok, sdělit smutnou novinu, že jeho choť zemřela. To byla pro slavného exulanta velká rána, ze které se prakticky až do konce svého života nevzpamatoval. Sám vše v dopise příteli do Brixenu komentoval slovy, že Bůh má v takovém případě člověka za blázna.

Tuhé poměry

Po této zdrcující zprávě dorazil literát do tehdejšího Německého Brodu. Není divu, že jeho první myšlenka patřila osiřelé dceři Zdence. Tuhé poměry padesátých let devatenáctého století ale nedovolovaly člověku, který si ve svých článcích i oblíbených literárních útvarech bral často na paškál absolutismus, církev i tehdejší zřízení, volně se pohybovat po mocnářství. Taková osoba bývala buď pod dohledem tajných policistů, nebo zkrátka byla kontrolována prakticky zcela otevřeně a o jakoukoliv delší cestu a pobyt musela poníženě žádat příslušné samosprávné a policejní orgány. A právě to byl i Havlíčkův případ. Žádosti a prosby o povolení definitivního přestěhování z Německého Brodu do Prahy se s ním táhly po celý zbytek života jako červená nit. Každý jeho krok byl sledován a hlášen.

Okresní hejtmanství v Brodě, kterému v té době vládl rada Šrámek a které Havlíčkovi celkem přálo, však jeho první žádosti vyhovělo a povolilo mu šestidenní pobyt v Praze. Stav obležení, který zde platil v době jeho poslední návštěvy, byl již sice zrušen, ale policejní tlak zde fungoval i nadále. Osobní záležitosti, setkání s dcerkou, vyprávění o posledních chvílích života jeho ženy, ale i snaha o setkání s přáteli. To vše vedlo k Havlíčkově snaze o prodloužení pobytu v Praze i k následné návštěvě Podmokel. Havlíček se v té době zřejmě skutečně domníval, že se může po Čechách pohybovat volně, když se oficiálně zřekl jakékoliv politické i literární činnosti. Opak byl ale pravdou a rodák z Borové se musel zanedlouho opět vrátit do Německého Brodu.

Úřady, které bedlivě sledovaly jeho činnost, nemohly mít z jeho aktivit důvod ke znepokojení. Jeho počínání bylo klidné, bez jakýchkoliv náznaků znovuobnovení společenské, nebo dokonce politické aktivity. Málokdy byl viděn ve společnosti, hodně se zabýval včelařením, o kterém vášnivě psal již v dopisech z Brixenu a také krátce navštívil svoji rodnou vísku.

Velké starosti ale Havlíčkovi přidělávala jeho hmotná situace. Dlouho poukazoval na to, že se mu v Brodě nenaskýtá žádná možnost, jak sebe a svoji dceru zabezpečit.

Hlavně proto se chtěl přestěhovat do Prahy, která mu přece jen nabízela více možností a v posledním roce jeho života byla v podstatě jeho největší touhou a přáním. Jednou z možností, jak opětovně vydělat dostatek peněz (Havlíček ostatně před vyhnanstvím v Brixenu jako žurnalista vydělával dost slušně), byla i práce v podniku jeho švagra.

V Německém Brodě mimo jiné ani nevyšla další alternativa, kterou se zabýval – totiž fabrikace oleje spolu s bratrem Františkem a v dopisech nejvyššímu policejnímu úřadu vyjádřil i svoji touhu vydělávat si za pomoci pronájmu nějakého malého hospodářského objektu. A přestože bylo jeho chování z pohledu úředníků nezávadné, literátovy žádosti zůstávaly nevyslyšeny.

Možná se i v tomto ohledu projevily tiché války mezi jednotlivými sekcemi státní správy, které si ne vždy mezi sebou vzájemně přály. Navíc každému orgánu, pod jehož územní pravomoc by se nedávný kritik poměrů ocitl, by jistě přidělávalo jeho střežení a dohled nemalé starosti. Svoji roli tedy sehrála i pohodlnost úředníků, kteří jej prostě ve svém „rajónu“ nechtěli. A to i přesto, že všichni zainteresovaní svorně věděli, že Havlíčkova síla je výhradně v jeho peru a po jeho ukončení literární činnosti byl vlastně své zbraně zbaven.

„Že by se Havlíček po tom, co prožil, toužil dostat do Prahy z nějakých vlasteneckých důvodů, je krajně nepravděpodobné. Jediný Palacký mu napsal, že si ho váží a že stojí na jeho straně,“ píše ve své knize historik Jiří Morava.

Zamítavé odpovědi

Každopádně netrvalo dlouho a na další Havlíčkovu žádost o možnost změnit místo trvalého pobytu přišla z Vídně opět zamítavá odpověď, stejně jako další podaná na podzim roku 1855. Naopak. Jeho další cesty měly být ještě více omezeny a každá měla být závislá od povolení samotného zemského místodržitele, kterým byl v té době baron Mecséry. A proto byly již v té době slavnému novináři povolovány pouze krátkodobé návštěvy dnešního hlavního města České republiky.

Po Vánocích roku 1855, které se mu přesto podařilo v Praze strávit, už byla na Havlíčkovi znát nedobrá fyzická kondice. Ta by podle mnohých nemohla být způsobena dlouhým pobytem v Brixenu. Ostatně sám si v dopisech, které odtud psal, pochvaloval, jak zdejší prostředí prospívá jeho zdraví. Na zhoršujícím se zdravotním stavu se negativně podepsalo i kouření, kterému se oddával, podle svých vlastních slov „nemírně“, a také pití.

„Hlavním předpokladem bylo ovšem duševní rozvrácení za posledních let, zvláště pak za posledního roku. Že by deportace do Brixenu sama bývala jeho zdraví podryla a stala se příčinou jeho smrti, si nemyslím. Zdravé podnebí léčebného místa, jako je Brixen, nemohlo jeho zdravím otřásti,“ poznamenal ve svém článku Karel Havlíček v posledním roce svého života, který vyšel v období první republiky, Karel Kazbunda.

Karel Havlíček se také přestěhoval z domu své matky na náměstí Německého Brodu, do jednopatrové budovy číslo 87 na Horním náměstí, který koupil jeho bratr. Tady, ve velké zahradě, trávil mnoho času.

Pokročilé stadium tuberkulózy

Několikanásobné a opakované zamítání jeho žádosti, neustálý dohled a asi i absence přátel, kteří se od něj ve velké míře po jeho návratu odvrátili, později i velkého bojovníka zlomily na duchu. Stal se z něj víceméně uzavřený samotář.

V únoru si začal stěžovat na neustálou únavu, začal také znatelněji pokašlávat a od Velikonoc 1856 se kašel ještě mnohem více zhoršil. Ze zdravotních důvodů mu tedy byla povolena další návštěva Prahy, kde byl Havlíček vyšetřován a lékaři mu nakonec zjistili pokročilou tuberkulózu plic a krčních žláz.

Po dalším těžkém záchvatu, při kterém již vykašlával krev, mu byla obezřetnými úřady povolena čtyřtýdenní návštěva lázní ve Šternberku. Havlíček se zde těšil z přírody, ale už jen těžko mluvil, držel přísnou dietu, byl velmi vyhublý a jeho stav se stále zhoršoval.

Doktor Podlipský, který ho přijel zkontrolovat na základě jeho dopisu, našel bývalého novináře už jen blouznícího a v silných horečkách. Umírajícího Havlíčka nakonec den před smrtí s Aloisem Sýkorou převezli do bytu v Praze, ve kterém zhruba před rokem skonala i jeho žena.
O pouhý den později, 29. července v pět hodin odpoledne, pak Karel Havlíček Borovský v tomto domě zemřel.