To je podle starostky Marie Kollárikové jediná možnost, jak obec s nízkým ročním rozpočtem může získat aspoň nějaké finanční prostředky na svůj rozvoj.

„Náš roční rozpočet činí asi 1,5 milionu korun z takzvaného rozpočtového určení daní. Kdybychom se spoléhali jenom na něj, mnoha plánů bychom se museli vzdát, protože ostatní příjmy, kam patří například místní poplatky, jsou minimální,“ konstatovala starostka Kolláriková. Jak zdůrazňuje, obec se snaží získat finanční prostředky hlavně z dotací, a tady se v letošním roce podle starostky Stříbrným Horám na Přibyslavsku výrazně dařilo.

„Například se nám podařilo provést kompletní zasíťování pozemků na stavební parcely v horní části obce. Většina pozemků je už obsazena a čile se na nich staví,“ uvedla starostka Kolláriková jeden z příkladů.

Například z Fondu Vysočiny se podařilo obci získat zase peníze na rekonstrukci sociálního zařízení v mateřské škole. „Uspěli jsme i při žádosti o dotace z Ministerstva kultury, žádali jsme o ně prostřednictvím městského úřadu v Havlíčkově Brodě. Za přispění těchto dotací se nám podaří opravit aspoň zčásti historickou ohradní zeď hřbitova u kostela sv. Kateřiny, alespoň její severní stranu,“ upřesnila starostka.

Ne vždy se daří

Ale ne vždy se žádosti o dotace daří. Například za dotaci ze Zemědělského investičního fondu chtěli ve Stříbrných Horách vybudovat sportovní hřiště pro mládež.

„Žádali jsme o dotaci aspoň třikrát, ale neuspěli jsme. Jediná možnost je v takových případech nedat se odradit a zkoušet to vždycky znovu, protože mládež by měla mít v obci nějaké sportovní vyžití, aby netrávila čas jiným, méně vhodným způsobem,“ vysvětlila starostka Kolláriková, která v nadcházejících komunálních volbách o post starosty už usilovat v žádném případě nechce.

Jak zdůraznila, pro starostu na malé obci někdy nebývá ani tak vysilující neustálý „boj“ s různými úřady, ať už je to o dotace a granty, nebo vyplňování různých, často viditelně zbytečných dotazníků, jako lhostejnost místních k veřejnému dění a neochota se podílet na zvelebení vesnice, kde se narodili a kde chtějí žít.

„Například nemáme v obci nikoho, kdo by se chtěl starat například o údržbu veřejných ploch. Přitom máme v současné době k dispozici i nový traktor na sečení trávy. Zájem o to nemá nikdo, přestože by se nejednalo o práci pouze za dobré slovo. Dokonce se nenajdou ani důchodci, kteří, předpokládám, mají volného času nadbytek. Občas se ale najdou takoví, jako například Bohuslav Baloun, který se sám rozhodl pečovat o nově vysazené stromky na obecní cestě k Samotínu. Ale to je opravdu vzácná výjimka,“ povzdechla si starostka Kolláriková.