Nejdéle sloužící lékařka: Medicínu musí člověk dělat celým srdcem

Svým způsobem připomíná v tom nejlepším slova smyslu postavy žen - lékařek, tak jak je viděli tvůrci černobílých filmů pro pamětníky z doby první republiky.

Energická, vzdělaná, inteligentní a obětavá, přitom dáma každým coulem. I její ordinace, hlavně lékařská skříň ze 30. let s mnoha šuplíky a chromovým kováním, je připomínkou doby, kdy si praktický lékař musel ve své ordinaci poradit se vším úplně sám. Od trhání zubů po porody a drobné chirurgické výkony. Spolehnout se mohl jen na svoje znalosti, schopnosti a zkušenost.

Už ve čtrnácti letech napsala v gymnazijní kompozici, že chce být dětskou lékařkou. Přitom u nich v rodině nikdo doktorem nebyl ani lékaře nijak často nepotřebovali. Předci MUDr. Irmy Němečkové přímo kypěli zdravím, běžně se dožívali devadesáti a více let. „Možná v tom hrála velkou roli moje vrozená touha a chuť pomáhat druhým,“ usmívá se půvabná a navzdory svému tělesnému handicapu stále vitální dáma.

V době, kdy jste si vybírala studium medicíny, nebylo zrovna obvyklé, aby žena studovala školu takového typu. Společnost preferovala spíš nepracující ženu v domácnosti. Nedávali vám profesoři během studií občas najevo, že být doma u plotny je pro ženu vhodnější než operační stůl?
V době, kdy jsem studovala na Karlově univerzitě, naší Alma mater, všeobecné lékařství, byl počet studentů chlapců pětkrát vyšší než počet dívek, neboli na pět studentů medicíny připadala jedna studentka. Profesoři se k nám ženám ale chovali se stejnou úctou jako k mužským kolegům, nikdy jsem si nevšimla, že by nějak snižovali naše odborné schopnosti. Promovala jsem 10. března 1939 a patnáctého nás obsadili Němci. Můj lékařský diplom patří k posledním, které byly vydány ještě v době první Československé republiky. Moji kolegové, kteří doplatili na zavření vysokých škol, mohli medicínu dostudovat už pět nebo i deset let po druhé světové válce.

Vy jste ale stihla vystudovat nejen všeobecné lékařství, ale i stomatologii.
Zvláštní je, že jsem přitom zubní lékařství nikdy dělat nechtěla. Došlo k tomu, až když jsme se s mým mužem začátkem 40. let vzali a přestěhovali z Prahy na Vysočinu do Světlé nad Sázavou. Můj muž byl praktický člověk, tehdy bylo zvykem, že si obvodní lékař bral k sobě do ordinace ještě zubního dentistu, jehož praxe byla zárukou určitých příjmů ordinace. Zubní specializaci jsem si stihla dodělat jak se říká, za pět minut dvanáct. Pak vysoké školy zavřeli.

Jak to šlo dohromady, stomatologie a praktické lékařství? Neumím si představit, že se dá stihnout obojí zároveň.
Zubní lékařství mě moc nebavilo, to nepopírám. Zajímala mě daleko víc gynekologie nebo pediatrie. I fyzicky to byla pořádná dřina, celý den stát u křesla. Tak jsem se začala pokoušet o daleko náročnější zákroky, například resekci, extrakci osmiček. Zvyšovat odborné znalosti jsem si jezdila na kliniku do Prahy. Bála jsem se ale, že v oboru praktického lékařství ztratím erudici, těšila jsem se proto na víkendy, kdy jsem mohla manželovi pomáhat v jeho ordinaci.

Jste pro mě tak trochu ztělesněním historie praktického lékařství od první republiky do současnosti. Věřím, že v době vašeho mládí byla práce praktika v terénu úplně jiná a určitě ne lehká. Kachyňův film Sestřičky asi nebude daleko od pravdy.
Tehdy praktická medicína byla opravdu úplně jiná než dneska. Neexistovala žádná lékařská služba první pomoci. Neměli jsme žádné laboranty. Lékař si musel často v terénu poradit úplně sám a zvládnout i skutečně náročné výkony. Spoléhat se především na svoje schopnosti, znalosti a intuici, ne na množství přístrojů a odborný personál. Já pohotovostní služby a noční sloužila ještě do osmasedmdesáti let. V sedmdesátých letech jsem poslala jednoho pacienta na vyšetření do nemocnice s podezřením na infarkt myokardu. Měla jsem pravdu. Lékaři v nemocnici se divili, jak to nějaká obvodní lékařka v terénu mohla poznat bez EKG. To je právě ta zkušenost, praxe, intuice a nepopírám i velká dávka štěstí.

Vzpomenete si ještě na svůj nejnáročnější případ?
Na jeden takový případ si vzpomínám, bylo to někdy v roce 1948 nebo 1949. Byla strašná zima, jela jsem k ženě, která rodila, bylo to asi tři kilometry od Světlé. Žena už měla dvě děti, porod šel dobře, ale najednou se ukázalo, že lůžko nejde ven. Ta žena byla zkušená rodička, krvácela, a věděla, že je něco špatně. Začala se loučit s dětmi a mně bylo jasné, že jde doslova o minuty, do nemocnice jet nešlo. Udělala jsem proto něco, co jsem do té doby znala jen teoreticky. Podařilo se mi přirostlou placentu odloupnout a zastavit krvácení. V šest hodin ráno jsem jela domů na saních, šťastná, že to tak dobře dopadlo. Takové okamžiky jsem na medicíně milovala. Za války jsem ošetřovala ruského parašutistu, dostala jsem za to po válce hodnost kapitána, měla jsem větší hodnost než manžel, byť jsem neuměla ani vojensky pozdravit.

Narodila jste se ve Vídni, studovala v Praze. Nechyběly vám někdy možnosti, jaké lékařům hlavní město nabízelo? Nechtěla jste se tam někdy vrátit?
V určitém smyslu mi Praha chyběla, byla jsem společenský člověk, většinu života jsem řízením osudu prožila na Vysočině, kde moc společensky rušno nebylo. Ale dneska, přiznám se, že i kdybych byla mnohem mladší, do Prahy bych nechtěla. Mám svoji práci moc ráda, ale vím, že mi chybějí ostré lokty a touha prosadit se za každou cenu. Navíc svět se strašně mění, roste touha po penězích.

Lékaři si v současné době stěžují, že jejich práce není odpovídajícím způsobem hodnocena. Mají pravdu? Když vás poslouchám, tak zjišťuji, že praktický lékař, zvlášť v terénu, a na malém městě, na tom nebyl nikdy finančně nejlíp.
Je pravda, že finančně není práce lékařů zdaleka ohodnocena tak, jak by být měla. Když srovnám mediky například s právníky. Je to znát i co do počtu studentů. Na práva se v současné době hlásí mnohem víc zájemců než na medicínu. Ve srovnání se světem je mzda českého lékaře na úplně jiné úrovni. Ale já se přiznám, že jsem do medicínské praxe nedokázala nikdy řadit na první místo finance. I když jsme s manželem provozovali soukromou praxi, nezapomínali jsme na určité sociální cítění. Snažili jsme se pomoci i těm, o kterých jsme věděli, že nám za péči nezaplatí, protože nemohou.

Vzala jste si lékaře. S manželem jste společně pracovali v jedné ordinaci. Obecně vzato, lékařská manželství nejsou považována za příliš stabilní. Muž lékař si přeje, aby jeho žena zvládala kromě praxe i domácí povinnosti a když se to nedaří, vznikají problémy.
S manželem jsme měli krásný život, vychovali jsme syna, je zubním lékařem v Německu. Byli jsme každý jiný, ale zároveň k sobě tolerantní a ohleduplní. Když se šel manžel v noci koupat, ponocovala jsem a hlídala budík, aby ve vaně neusnul a neutopil se. Měla jsem také výborné rodiče, se vším mi pomáhali. Tak jsem dokázala zvládnout obojí, domácnost, i lékařskou praxi, protože manžel si mých zkušeností vážil a z ordinace mě nevyháněl, spíš naopak. Byl rád, že praxi provozujeme oba.

A jak jste se dělili o pacienty? Slyšela jsem, že vás měli moc rádi. V současné době léčíte v některých rodinách už čtvrtou nebo pátou generaci. Nevadilo manželovi když se třeba někteří jeho pacienti rozhodli, že místo k němu budou chodit raději k vám?
Občas se to stávalo, ale manželovi to nevadilo, on nebyl ctižádostivý ani zbytečně ješitný.

Není to tak dávno, kdy se vedly bouřlivé diskuse, kolik by si měli pacienti na péči připlácet. Některé politické strany si odstranění zdravotnických poplatků daly do volebního programu. Podle vašeho názoru, měli by si pacienti na péči připlácet - a kolik?
Nejsem proti, aby se na lékařskou pomoc připlácelo. Ať ale připlácejí hlavně ti, kteří si to mohou dovolit. Existuje určitá skupina pacientů, která peníze nemá. I ti by měli mít dostupnou lékařskou péči. A pak není dobré srovnávat zbytek republiky s Prahou a podle toho nastavit ceníky. Žiji celý život na Vysočině, kde mzdy ani zdaleka nedosahují onoho citovaného průměru, ba ani deseti tisíc korun čistého.

Finanční spoluúčast pacienta byla i jednou z částí reforem bývalého ministra zdravotnictví Tomáše Julínka. Myslíte si, že byste se shodli v názorech?
Obávám se, že s kolegou Julínkem bychom si v mnohém nerozuměli. Já nevěřím, že české zdravotnictví zachrání stále větší přítok peněz. Pokud na druhé straně nezačnou fungovat důkladné kontrolní mechanismy, aby bylo naprosto jasné, kam se peníze investují, proč a co se s nimi děje. Jinak se může stát, že se ze zdravotnictví stane černá díra. Pacient bude doplácet ve stokorunách, ale výsledek nebude nikde vidět. Nebylo by ani špatné zhodnotit, jací lidé ve zdravotnictví někdy pracují, jaký mají vztah ke svému oboru. A za snad nejhorší hřích považuji množství úřadů, úředníků a přebujelou administrativu, která nutí lékaře vyplňovat formuláře snad i na operačním sále. Logicky mu pak nezbývá čas na pacienta.
Někde ekonomickou situaci řeší propouštěním zdravotnického personálu, hlavně zdravotních sester. To není řešení. V konečné fázi na to doplácí pacient. Zdravotní sestra nemůže poskytovat pacientům kvalitní péči, když je na oddělení sama a má se starat o několik desítek nemocných.

Za dobu vaší praxe se práce praktického lékaře výrazně změnila, vnímáte to i ve vztahu lékař a pacient?
Když jsme začínali s manželem lékařskou praxi, byl vztah lékaře a pacienta úplně jiný. Pacienti si nás vážili a věřili nám. My jsme se zase snažili jejich důvěru nezklamat. Obvodní lékař musel zvládnout porody, potraty, běžnou medicínu, často plnil funkci rodinného lékaře i psychologa. Dnes se medicína snaží mít na všechno specialisty. Mění se i přístup pacientů. Například na internetu jsou dostupné různé medicínské informace, bohužel někdy i zkreslené, protože je píší občas i laici. Pacienti jim ale věří a chtějí, abychom je podle toho léčili. Když jim jejich názory vyvracíme, argumentují tím, že se poučili na internetu, a dávají nám najevo, že našim radám nevěří. I když já se rozhodně se nebráním novinkám. Medicína je celoživotní vzdělávání. Dokud to bylo jen trochu možné, účastnila jsem se pravidelně lékařských seminářů a konferencí, sleduji neustále odbornou literaturu.

Léčíte pacienty prakticky nepřetržitě sedmdesát let. Mění se jejich nejčastější diagnózy? Jsou dnes pacienti obrazně řečeno zdravější než před padesáti a více lety, když jsme se zbavili takových nemocí jako tuberkulóza nebo pertuse?
Pacienti, které léčím, rozhodně nejsou zdravější. Řekla bych, že se máme až příliš dobře a nesvědčí nám to. Rozhodně přibývá nemocí pohybového aparátu. Dřív jsme diagnostikovali těžkou artrózu u pacientů seniorů, kteří celý život těžce pracovali. Dneska se tato diagnóza objevuje dokonce u padesátiletých, kteří manuálně pracují minimálně. Jeden z velkých nešvarů je přejídání. Nedostatek pohybu. Hlavně obézních dětí je stále víc. Místo pohybu sedí u televize a u počítače. Místo zdravého oběda ve školní jídelně si kupují sladkosti za peníze, co jim dávají rodiče. Coby bývalý gynekolog sleduji, že přibývá neplodných párů i mezi velmi mladými. Po tom, co gynekologickou praxi neprovozuji aktivně, nemám už tak přesný přehled, ale od kolegů vím, že přibývá komplikací v těhotenství u mladých rodiček. Zvyšuje se počet extrauterin, což byl v minulosti postrach každého praktického lékaře v době, kdy nebyl ultrazvuk.

Jak je vidět na dveřích vaší ordinace, provozujete praxi intenzivně každý den. Co na to vaši blízcí? Neradí vám abyste si spíš užívala důchod a odpočívala?
Lékařskou praxi provozuji i teď, i když mi to můj syn má za zlé. Ordinuji každý den, několik hodin, dopoledne i odpoledne. Mám svůj stálý okruh pacientů, chodí ke mně, protože jsem dřív léčila jejich rodiče i prarodiče. Léčím jen dospělé, nejsem pediatr. Ordinaci mám v domě, který dřív patřil jinému praktickému lékaři, koupili jsme ho s manželem a zadaptovali. Aspoň nemám problémy s docházením do ordinace, zvlášť po tom úrazu, co se mi přihodil.

Nechci být indiskrétní, ale ono není zase tak obvyklé aby praktický lékař ordinoval ještě v sedmadevadesáti a z invalidního vozíku.
Na začátku to byla vlastně maličkost. Pes mě kopl do nohy a vůbec se to nehojilo. Udělal se mi bércový vřed. Jezdila jsem na různá vyšetření, na kliniku do Hradce nebo do Brna, syn mi posílal léky, ale nakonec jsem dostala otravu krve. Jediným řešením byla amputace. Nelituji, že jsem nezemřela. Jen mě mrzí, že jsem se stala závislou na ostatních. Já si přitom vždycky snažila poradit sama. Nemám už sílu učit se chodit o berlích, protézu nechci. Ale radost ze života mám pořád. Syn by chtěl, abych odpočívala, ale mě práce drží při životě, nemyslím na svoje trable a snažím se pomáhat jiným.

Na druhé straně musím uznat, že vypadáte s ohledem na svůj věk fantasticky, kdybyste mi neprozradila datum narození, hádám vám maximálně šedesátku. Máte nějaký svůj zvláštní recept, kterým se řídíte, abyste se udržela duševně a fyzicky ve formě?
Je pravda, že jsem nikdy nekouřila, neholdovala alkoholu, jedla střídmě. Také jsem hodně sportovala. Lyžovala jsem, milovala pohyb. Ale je pravda, že velkou roli v takových případech hraje dědičnost. Jednou jsem ve volném čase studovala rodinnou anamnézu mojí i manželovy rodiny. U nás byla tradiční dlouhověkost. Mí příbuzní se dožívali běžně devadesáti a více let. V manželově rodině málokdo přežil sedmdesátku. I v případě mého muže se to splnilo. V roce 1984 v červenci jsme jeli na návštěvu ke známým. Odpoledne jsme jeli k rybníku, manžel se nemohl dočkat, až si zaplave. Měl vodu rád, koupání se nemohl nabažit. Když jsme se už chystali k návratu, ještě jednou se ponořil pod vodu a už se nevynořil. Utopil se kousek ode mě a já mu nemohla pomoci. Našli ho až druhý den. Nevím dodnes, co se tehdy stalo, možná to byl osud.

Jak se dá taková tragedie zvládnout? Musíte být buď neuvěřitelně duševně silný člověk nebo veliký optimista.
Skutečně jsem životní optimista. Nikdy jsem se příliš nezabývala sebou a svými problémy. Neměla jsem na to čas. Pořád jsem měla nějakou práci. Starost o pacienty, noční služby, doma rodina, nákupy. Mám ráda návštěvy, miluji děti, těší mě sledovat jak rostou. A ráda čtu. Německy i francouzsky. Moc ráda jsem řídila auto, až do svých dvaadevadesáti. Ve formě mě drží pravidelné cvičení. Jeden náš bývalý řidič, co se po úrazu dostal na vozík, mi radil, ať po amputaci nohy vstanu co nejdřív z postele. Cvičím každý den, buď sama nebo s rehabilitační sestrou. Pro mě je nejdůležitější se nezastavit.